Konec děsu
Ani Babiš nedokázal představit vyloženě pozitivní kampaň
Těžko říci, co vlastně dominovalo volební kampani, ale jedna věc spojovala skoro všechny: je to strach.
Okamura strašil migranty. Babiš strašil tradičními stranami, které se spikly a brání mu v dobré správě země. Tradiční strany strašily Babišem. Všichni strašili migranty a muslimy.
Uprchlík, onen mladý muž s iPhonem v kefíji, který přišel zbořit naše vepříny, znásilnit naše ženy a rozlít naše pivo, je univerzální bubák, kterého před sebe vystrčily všechny strany zleva doprava. Odmítání kvót povýšily pomalu na čtvrtý odboj. Fotky poslankyně Jany Černochové ve večerní róbě s puškou či ministra vnitra Chovance, jak svírá na prsou winchestrovku, si právem vysloužily čestná místa mezi letošním politickým bizarem, protože se přece musíme „bránit“.
Ato byla v kostce letošní kampaň. „Válka“levné práci. „Obrana“před migrací. „Zabráníme.“„Neuhneme.“„Zastavíme.“„Nedovolíme.“„Odmítáme.“„Pusťte nás na ně!“Je to jako kdybychom podle českých politiků žili na Planetě smrti ze stejnojmenných sci-fi románů Harryho Harrisona, kde hrdiny knih chtěla zabít veškerá flóra i fauna od bakterií až po ptáky. A tady někde je začátek toho, proč má teď tolik hlasů strana Tomia Okamury.
Jacindamanie
Neschopnost poučit se je dobrým důvodem, proč mnozí „lídři“nyní půjdou od válu. Zastánci setrvání Velké Británie v Unii strašili apokalypsou a prohráli. Emmanuel Macron dával lidem naději a vyhrál. Fico na Slovensku děsil národ migranty a výsledkem bylo osm procent hlasů pro místního nácka Kotlebu a pád o šestnáct procentních bodů pro Ficův Smer. A tak by se dalo pokračovat dál. U nás to nepochopil nikdo. Výsledek jsme viděli v sobotu.
Přitom Česko bylo v létě 2017 ideální zemí pro pozitivní kampaň. Jméno Jacinda Ardernová v tuzemsku slyšel málokdo, tím méně pak místní sociální demokraté. Nový Zéland je daleko, přitom problémy místní Strany práce nebyly úplně odlišné od těch, které zažívá česká sociální demokracie, až tedy na to, že strana trávila už devátý rok v opozici. Nezdálo se, že by letošní záříjové volby měly na tomto stavu cokoli změnit.
Jenže koncem července rezignoval šéf labouristů a na jeho místo nastoupila právě sedmatřicetiletá politička Jacinda Ardernová s nakažlivým úsměvem a slibem, že kampaň povede v duchu „nezdolné pozitivity“. V zemi rostou výrazně ceny nemovitostí a stagnují mzdy a Novozélanďané mají problémy s imigrací, stavem životního prostředí i růstem ekonomiky.
Ardernová mluvila o omezení migrace tak, že to nepřipomínalo budování koncentráků. Mluvila o investicích do infrastruktury, o boji s chudobou a o lepší kvalitě života i pro chudší Novozélanďany a omezení daňových úniků nadnárodních firem. Volební kampaň ovládla jacindamanie, la- bouristé dokázali mobilizovat členskou základnu i příznivce.
Ardernová velmi dobře zarezonovala i v médiích, která jí nevyhnutelně začala srovnávat s největším konkurentem, šéfem Národní strany Billem Englishem, zkušeným politikem, který se poprvé stal poslancem v době, kdy bylo labouristické předsedkyni devět let. Během dvou měsíců vytáhla stranu v průzkumech o devatenáct procentních bodů.
Volby nakonec skončily tak, že ani jedna z největších stran nezískala většinu v parlamentu, nakonec se ale po koaličním vyjednávání s populistickou stranou New Zealand First Ardernová stane premiérkou. Nebýt teď socdem chudá jako kostelní myš, mohla by zaplatit svým budoucím lídrům výlet do Wellingtonu, hlavního to města Nového Zélandu.
Co Česko
Okamuru i Babiše vynesla k vysokým procentům ve volbách především ubohost jejich soupeřů. Konkurence zkusila být Okamura light (Milan Chovanec s flintičkou a sebechválou, jak tu díky němu nejsou migranti) nebo děsit lidi abstraktními konstrukcemi, že zvolení Babiše bude „konec demokracie“.
Jenže pod tím si voliči, z nichž nemalá část je jeden pracovní úraz od pádu do exekuce, moc nepředstaví. Žádná ze stran nedokázala představit pozitivní příběh. Nikdo voličům neřekl, jak zařídí jejich dětem lepší vzdělání, díky kterému na tom budou daleko lépe než jejich rodiče. Nikdo jim nedal naději, že digitalizace průmyslu je příležitost, a ne hrozba. Nikdo jim neřekl, jak vylepší zanedbanou infrastrukturu. Jak zkrotí nadnárodní giganty, které ždímou české spotřebitele. Nikdo voličům neodvyprávěl příběh, na jehož konci bylo méně vyděšené pozitivnější a lépe vypadající Česko.
Snad příště, až zase vyrazí hájit ty křesťanské kořeny naší civilizace, si vzpomenou, jaké hodnoty to křesťanství hlásá. Že spíše než o nenávisti promlouval jistý prorok z Nazareta o jiné lidské emoci. A že se partaje začnou podle toho chovat.