Škola na pár měsíců
Dánské lidové školy jsou ideální volbou pro nerozhodné. Po maturitě tu studenti mají možnost dozrát a zvolit si směr
Dánsko má už od 19. století speciální lidové školy, kde známky ani písemky nikdo neřeší. Studenti tu bydlí několik měsíců a poprvé si vyzkouší, jaký je život daleko od rodičů. Řada z nich tuto školu bere jako přestupní stanici – jako možnost odpočinout si po středoškolských studiích a najít nový směr před nástupem na školu vysokou.
Anne ještě neví, jestli chce dál studovat, Sofie má za sebou druhý ročník na medicíně a potřebuje pár měsíců pauzu, Elma je z Islandu a vždycky snila o studiu v Dánsku. Tato různorodá parta studentek bydlí v Testrup Höjskole nedaleko dánského Aarhusu od poloviny srpna do prosince. Folkhöjskole – lidové vysoké školy – fungují v Dánsku od 19. století. Jejich iniciátorem byl dánský pedagog a filozof Nikolai Grundtvig, který hlásal, že je potřeba vzdělávat mládež i jinak, než aby uměla jen číst a psát. A tak se po celém Dánsku rozvinula síť škol, kde studenti bydleli několik týdnů a učili se o dánské historii a společnosti.
„Postupně se koncept výuky změnil, ale to základní zůstalo. Teď je v Dánsku 70 höjskole, některé jsou zaměřené na sport nebo řemesla. Naše škola byla založena v roce 1866 a máme tu hlavně umělecké předměty. Přímo historii v našem rozvrhu nenajdete, ale bavíme se o ní průběžně ve všech předmětech. Náš způsob učení je jiný než na střední nebo vysoké škole, kde je v hlavní roli učitel. Grundtvig věřil, že hlavní je dialog mezi učitelem a studentem, kdy se učí jeden od druhého. Takže je to spíš výměna názorů než autoritativní vedení,“vysvětluje ředitel školy Simon Axö, když jdeme na první hodinu kreslení.
Ve třídě je deset žáků u malířských stojanů a zrovna poslouchají, co jim jejich učitel Niels zadá: „Máte pět minut na to, abyste zaplnili čtvrtku. Kreslete, co vás napadne.“Pro některé studenty je zadání nejasné, a tak se ptají: „Co máme tedy dělat?“Ale Niels je nechá, aby si sami přišli na to, že není potřeba vše určit předem. Stačí popustit uzdu fantazii a kreslit bez rozmýšlení. Někdo čmárá po celém papíře, jiný se soustředí na každou čáru. Osmnáctiletá Mathilde už má hotovo, a tak se ptám, čím je tato škola jiná: „Na střední nikdo moc neřešil, co si myslíme, co nás baví. Tady je pohoda amůžu si vyzkoušet všechno možné. Chodím na hodiny zpěvu, na ekologickou výchovu a možná zkusím i tvůrčí psaní. Taky se mi líbí, že tu bydlíme pohromadě s kamarády. Tohle je poprvé, kdy jsem pryč z domova, a ani se mi moc nestýská. Často myslím na to, jestli půjdu na vysokou, ještě mám pár měsíců čas, přihlášky se podávají až v červnu,“říká a už se loučíme, protože mi Niels naznačuje, abych nerušila ostatní.
Zajímalo mě, proč mají na kreslení tak striktně vymezený čas. „Kdyby ho neměli, budou leda přemýšlet nad prázdným papírem. Nejde mi o to, aby nakreslili dokonalý portrét nebo zátiší. Chci, aby se přestali bát a improvizovali,“říká Niels.
Podobný princip funguje také ve třídě Christophera, který učí tvůrčí psaní. Jeho studenti psali nedávno svou první povídku a dnes dokončují návrh knížky. „Naše hodiny nejsou jen o psaní, ale taky o čtení. Bavíme se o textech našich i světových spisovatelů a pak studentům navrhnu, aby zkusili část textu napsat v podobném stylu,“vysvětluje Christopher, který učí v Testrupu už dvaadvacet let. Jdeme společně do jídelny, kde za pár minut začíná oběd.
Podle ředitele Simona Axöho je tu tento semestr sto studentů
Folkehöjskole neboli lidové vysoké školy jsou součástí dánského vzdělávacího systému od 19. století.
Jejich vznik inicioval dánský pedagog a filozof Nikolai Grundtvig, který chtěl zlepšit systém vzdělávání mladých lidí na venkově.
Nyní je v Dánsku sedmdesát soukromých höjskole nejrůznějšího zaměření: od sportu až po umělecké obory.
Studium na höjskole obvykle trvá několik měsíců až jeden rok. Studenti ve věku 18–25 let ve škole bydlí.
Učitelé neznámkují ani jinak nehodnotí.
Cílem studia je nejen předat vědomosti, ale hlavně studenty naučit praktické dovednosti.
Dánským modelem höjskole se inspirovaly některé školy v Norsku, Švédsku a v Německu.
z celého Dánska. „Máme tu pět cizinců, z Německa a z Polska, ale všichni musí umět dánsky, protože výuka je v dánštině. Z Česka jsme zatím nikoho neměli. Většina našich studentů letos maturovala, ale jsou tu i starší, kteří užmají dva tři roky studia na vysoké za sebou a zvažují, že by změnili obor,“vysvětluje Axö.
Odtrženi od civilizace
Přemýšlím, jaké to asi je, když je tady stomladých lidí, daleko od civilizace. Skoro nonstop spolu. Jestli to není trošku „ponorka“: být spolu stranou velkého města – Testrup má jen dvacet stálých obyvatel. Zrovna je přestávka, a tak se jdu podívat, co se děje. V altánku si jeden mládenec čte nahlas, partička studentů hraje fotbal a z velkého sálu se ozývá hra na piano.
Devatenáctiletá Mila je z Kodaně a vypráví mi svůj příběh: „Chodila jsem na hudební školu, ale nelíbilo se mi to věčné soutěžení, kdo bude lepší. Zatím jsem se nezapsala na vysokou, ještě si nejsem jistá, možná zkusím psychologii nebo sociální vědy. Zvažovala jsem i hudební akademii, ale tam prostě musíte být nejlepší, jinak to nemá smysl. V Testrupu jsem tři týdny a zvykla jsem si rychle. Občas potřebuju být sama, ale to není problém, chodím si sem zahrát. Horší to má moje spolubydlící, která trpí úzkostmi. Kolem je pořád hodně lidí, ale už víme, že když jí není dobře, necháme ji o samotě,“říká Mila, které za chvilku začíná hodina ekologické výchovy.
Pár metrů od obytného areálu je louka, kde na dřevěných lavicích sedí pět hochů a tři děvčata. Jejich učitel Johannes jim vysvětluje, jak funguje kompostování a co všechno se dá udělat z ovoce. Celá skupinka se pak vypraví na zahradu, tři kluci mizí v korunách stromů a za chvíli už shazují zelená jablka na zem. Děvčata právě zkoumají, jak funguje lis na ovoce, a Johannes má pro ně pár tipů, jak nadrtit jablka rychleji. „Skoro všichni v mé třídě jsou z města. Tohle je možná poprvé, kdy si zkouší práci na zahradě, kdy něco dělají rukama,“říká učitel.
Druhý den ráno se studenti ještě před snídaní setkávají na společné akci, takzvaném assembly. Do velkého sálu se postupně schází celá škola, skoro všichni ještě vypadají, že by šli zpátky do postele, ale tohle je dobrý začátek. Každý si u vchodu vezme zpěvník a brzy se celá místnost rozezní melodií dánských lidových písniček. Na závěr jeden student hlá- sí novinky pro dnešní den a potom už si jde každý po svém.
V rozvrhu mě zaujal předmět yopilates, který kombinuje prvky jógy a pilates. V tělocvičně sedí na podlaze dvojice studentů, opřených zády jeden o druhého, a cvičí základní pozice jógy. Ještě chvíli a učitelka úplně změní rytmus. Z reproduktoru se ozývá dynamická hudba odkudsi z Karibiku, všichni tancují jak o život, pořádně si zaskákat, rozmáchnout ruce. Uvolnit se. Opouštím taneční svět a vydávám se do jiného.
Řekni mi svůj příběh
Hodinu vyprávění, takzvaného storytellingu, vede Elin, která studovala dánskou literaturu a vždycky ji bavilo herectví. Tento předmět kombinuje oba dva její zájmy. „Myslím, že už se za těch pár týdnů se studenty docela známe. Samozřejmě že je pro ně občas trochu těžké zbavit se trémy, a proto používám vyprávěcí kartičky. Na každé je nadepsané téma, o tom pak student vypráví bez předchozího rozmýšlení. Včera jsme měli příběhy na téma ‚Najednou se cítím starý‘,“líčí Elin a dodává: „Co se na höjskole naučí? Myslím, že tu nejsou pod tlakem, jako když jim někdo říká: Musíš se dostat na vysokou, musíš si najít dobrou práci. Ten tlak se v jejich životě bude stupňovat a tady mají prostor sami pro sebe.“
Pro dánské studenty je adaptace zřejmě jednodušší než pro starší studenty ze zahraničí. „Höjskole jsou hlavně v Dánsku, pár jich je ve Švédsku a v Norsku, ale já jsem chtěla sem, protože si chci zlepšit dánštinu, kterou jsem doma studovala tři roky. Hodně mi to pomáhá, ale taky si těžko zvykám na komunitní bydlení. Přece jen je docela rozdíl, jestli je vám osmnáct, nebo pětadvacet. O víkendech jsou tu večírky, to mě už moc nebere, ale chápu, že mladší se chtějí bavit,“říká Alexandra z Německa.
Nechte líhnout kuřata
Komunitní způsob života daleko od rodičů může mít i svá úskalí. Podle ředitele školy se však nestává, že by někoho museli vyloučit nebo že by sám odešel, protože je pro něj společné soužití příliš náročné. „To je další rozdíl oproti internátním středním školám: nejen že nemáme známky, ale nemáme ani nezletilé studenty. Už jsou dospělí, a tak za sebe zodpovídají sami. Samozřejmě že čas od času má někdo problém třeba s alkoholem, ale málokdy to je v takové míře, že by se to muselo řešit odchodem. Naše škola je dost drahá, stojí čtyřicet tisíc dánských korun (v přepočtu zhruba 140 tisíc Kč – pozn. red.) za semestr. Většina studentů si chce užít tu svobodu, kdy nemusí studovat nebo pracovat. Formálně sice höjskole nemá žádný význam, nedostanou vysvědčení, ale v životopise jim rozhodně pomůže. Hlavně když se hlásí o práci, kde je potřeba empatie, třeba v neziskovkách,“vysvětluje ředitel Axö.
Anne ještě neví, jestli chce dál studovat, Sofie má za sebou druhý ročník medicíny a potřebuje pauzu, Elma snila o studiu v Dánsku
Mezitím, co jsme si povídali, se celý areál vylidnil a já se ptám, kam všichni zmizeli. „To musíte vidět! Naše největší atrakce!“Nakoukneme do jednoho z obytných domků a vidíme skupinku studentů, která se sklání nad bedýnkou, kde pobíhá hejno žlutých kuřátek. „Ten je tak roztomilej! A tahle, podívej, jak otevírá oči!“hlásí Sofie a její kamarádka Heidi mi vysvětluje: „Náš učitel Johannes nám přinesl vajíčka, udělali jsme pro ně inkubátor a předevčírem se vylíhlo první, teď už jich je čtrnáct a ještě budou další. Nejradši bych si je vzala domů!“říká nadšeně a já začínám chápat, proč je tak těžké popsat, co je höjskole. Je to škola, ale vlastně není. Je v ní něco navíc, co studenty učí samostatnosti a respektu.
Autorka je stálá spolupracovnice Lidových novin