Božský Bébel bilancuje
Dvě knihy o Jeanu-Paulu Belmondovi vydalo nakladatelství Práh. Jednak hercovy paměti a pak výpravné fotoalbum dokumentující jeho život a kariéru. Je to jistě atraktivní ediční počin, ale nemile ho snižuje mizerný český překlad.
Jean-Paul Belmondo je žijící velikán, nenahraditelný, báječný oblíbenec publika, a to bez rozdílu pohlaví. Filmografie božského Bébela určitě aspoň z poloviny čítá snímky, které by nestály ani za řeč, ale jeho účast v nich z nich dokázala udělat když nic jiného jiskřivou zábavu. Jeho šarm a klukovské rošťáctví i ve zralém věku měly vždycky velkou sílu.
Dnes čtyřiaosmdesátiletý herec už ve filmu ani v divadle nehraje, před časem jsme ale viděli celovečerní dokument Belmondo o Belmondovi (2015), kde ho po místech natáčení jeho slavných filmů doprovází syn. Bylo to milé setkání nejenom se známým umělcem, ale i s kamarády, herci a tvůrci, zkrátka s těmi, s kterými se celý život stýkal a pracoval. Sám Jean-Paul toho ve filmu moc neřekl, ale byl stále proladěný, usměvavý. Je vidět, že je obklopený milující rodinou a přáteli a život jej pořád těší.
Z následků mozkové mrtvice, která jej postihla v roce 2001, se uzdravil natolik, že mohl i hrát. Od té doby ale už uplynulo šestnáct let a s postupujícím věkem se zdravotní potíže evidentně zhoršují. Herec má kolem sebe oddaný okruh spolupracovníků včetně členů rodiny, kteří za něj komunikují s veřejností a starají se o publicitu a o to, aby diváci stále dostávali zprávy o svém miláčkovi.
Memoáry vs. český překlad
Po zmíněném filmu vyšly před rokem ve Francii Belmondovy memoáry Mille vies valent mieux qu’une, které nyní pod titulem Mých tisíc životů vydalo nakladatelství Práh. A nádavkem k tomu výpravné fotoalbum Belmondo o Belmondovi.
Není to poprvé, co herec vydal paměti – před dvaceti lety vyšla kniha Belmondo: 40 ans de carriere. U té nové je připsáno ve spolupráci s Paulem Belmondem. Ani ve francouzském originále není kniha žádný literární skvost, hercovy vzpomínky by nutně potřebovaly zručného editora. Ovšem český překladmemoáry definitivně dorazil. Jedna věc je přeložit smysl textu z jazyka originálu a druhá převést jej do češtiny. To se zde opravdu příliš nedaří. V překladu Kateřiny Dejmalové čteme dlouhé, kostrbaté, květnaté věty s francouzským slovosledem, jejichž význam je pak často doslova zašifrovaný, případně jde o nepochopitelné protimluvy.
Tak třeba líčení toho, jak mladý Belmondo usiloval o svou ženu Elodii: „Ta milá tanečnice má dosti veselou povahu a dosti otevřeného ducha, aby si zadala s mravně zkaženou tlupou nočních ptáků...“Jinde: „Film uvrhl tuto vesnici na severu do ohně a krve, ničil jí zvukové a vizuální okolí...“Anebo: „Nikdy jsem se nebil bez příčiny. Ale nepožádat o souhlas a snažit se ulovit snímek z mého soukromí tvořilo nezbytný a dostatečný důvod k tomu, abych se rozčílil.“
Chudák čeština, ta zase dostala na frak, na každé stránce se dají nalézt podobné nesmysly. Text se tudíž špatně čte, je třeba se stále zamýšlet nad tím, co mělo být řečeno. A to ani nemluvě o překlepech a chybách, například notoricky známý osvícený francouzský ministr kultury Jack Lang je tu Jack Land.
Naháč v hotelovém výtahu
Paměti se z velké části věnují době od začátku Belmondovy kariéry asi do poloviny sedmdesátých let. Kniha sice končí současností, respektive zmínkou o filmu se synem, ale dalších čtyřicet let je tu pojednáno spíše letem světem.
Asi nejzábavnější jsou pasáže, v nichž Belmondo popisuje své vylomeniny, které pravidelně prováděl během různých natáčení. Zdá se, že byl vždy ochotný k taškařici, jako jezdit hotelovým výtahem nahý, vyhazovat nábytek z hotelových pokojů či přibíjet boty hostů na stěnu. Pochopitelně že ne každý hoteliér tím byl okouzlen. V mladších letech zase s oblibou předstíral retardovaného hocha, který si třeba v trafice kupoval pornočasopisy.
Belmondo šetří intimními detaily ze svého života, svá galantní dobrodružství neprozrazuje, ale zase se nebojí přiznat k tomu, že si s některými lidmi nesedl. Například se nemohl vystát se slavným divadelním režisérem Peterem Brookem. Hrál s Jeanne Moreauovou v jeho jediném filmu Moderato cantabile a přiznává, že mu Brook i autorka scénáře – neméně slavná spisovatelka Marguerite Durasová – pili krev svými intelektuálskými pózami. Dovršením všeho bylo, že měl během natáčení bouračku, při níž se vážně zranil Moreauové syn, který pak ležel v kómatu. Naštěstí se ale bez následků uzdravil. Rekapituluje také své životní přátelství s Alainem Delonem a dalšími z někdejší party, která vznikla už na pařížské konzervatoři – s Jeanem Rochefortem nebo Jeanem-Pierrem Mariellem.
Na výpravném fotoalbu mapujícím Belmondův život od batolete až po dnešního šarmantního star- ce v podstatě nejde nic zkazit, i když komentáře k jednotlivým kapitolám jsou vybrané úryvky z výše zmíněné knihy. Fotografie jsou převážně černobílé a výběr je výtečný, je to výmluvná cesta po hercově minulosti.
V mnoha podobách
Zařazené jsou ty notoricky známé i dosud málo publikované nebo utajené, zejména fotky ze soukromého archivu. Bébela zde najdeme v mnoha podobách – jako výtržníka a frajera s okouzlujícím úsměvem, jako filmového a divadelního hrdinu, odvážného kaskadéra. A také s kamarády a kolegy, se ženami jeho života. A nakonec nechybí ani jako milující otec i dědeček. Je to životní rekapitulace, která bere za srdce, díky níž je Jean-Paul Belmondo dnes už nesmrtelný.
Jean-Paul Belmondo: Mých tisíc životů
Belmondo o Belmondovi