Borbán, nebo Trumpiš?
Babiš dokáže hrát roli obhájce vládních úspěchů i opozičního kritika zavedených stran
Vreakcích zahraničních médií na výsledek českých parlamentních voleb se často objevovaly charakteristiky Andreje Babiše coby českého Donalda Trumpa, popřípadě se Česká republika zařazovala těsněji po bok Polska a Maďarska neboli do zóny zvýšené koncentrace pravicového protiunijního či spíše protiimigračního populismu. To druhé daleko víc sedí na nedávné rakouské volby, srovnání s Trumpem je sice lákavé a tak nějak se samo nabízí, avšak kromě řady shodných rysů, mezi nimiž logicky vyčnívá štítek „miliardář v politice“, tu existují též některé odlišnosti.
Andrej Babiš se zkrátka vzpírá jednoznačnému zařazení a nejde jen o mínění zahraničních médií. Zejména tábor jeho zdejších vášnivých odpůrců se často uchyluje ke spíše emočním než racionálním charakteristikám, nicméně potom se nemůže divit, že jim nepřítel zatím jen rostl před očima, které jim pak po volbách zůstaly pouze pro pláč.
Schopnost prodávat
Jedna velká odlišnost Babiše od Trumpa určitě spočívá v tom, že Trump do boje o prezidentský úřad startoval z opozice, ba dokonce v roli člověka mimo politický systém, který si jako nezvaný host docela agresivně „vydupal“nominaci za jednu ze dvou hlavních amerických stran. Babišovo ANO navýšilo svůj zisk po čtyřletém působení ve vládní koalici, přičemž makroekonomická čísla nesporně hrála v její prospěch.
Česká republika zažívá hospodářský boom, práci nemá snad jen ten, kdo žádnou opravdu nechce, firmy se zoufale snaží dovážet pracovní sílu z Ukrajiny či kdoví odkud. Mzdy rostou, zdroje jsou, nikdy v dějinách, praotcem Čechem počínaje, zde nepanoval srovnatelný blahobyt, takhle tučné časy. Samozřejmě, zcela legitimní otázka zní, zda je to opravdu zásluhou vlády, nebo zda měla v tomto ohledu pouze velké štěstí, poněvadž se zkrátka ujala moci v době konjunktury globální ekonomiky, přičemž, pro srovnání, Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem holt podobné štěstí neměli.
Voliči však uvedené „subtilnosti“zpravidla neřeší. Respektive, někdy přece jen ano, ovšem jinak. Pokud se vládní koalice panující v časech konjunktury rozhádá, vede-li hlavní frontová linie politického zápasu nikoliv mezi vládou a opozicí, ale uvnitř samotného vládního tábora, pak hodně záleží na tom, jak onen makroekonomický úspěch dovedou jednotlivé koaliční strany voličům prodat. A miliardář Babiš umí prodávat lépe než ČSSD, což bylo zřejmé dávno před volbami.
Avšak nejde jen o schopnost prodeje. Tajemství úspěchu ANO ve volbách patrně spočívá v Babišově dovednosti hrát dvojakou roli jak obhájce vládních úspěchů, tak opozičního nesmlouvavého kritika zavedených stran, letos konkrétně zejména ČSSD, jež mu navíc pěkně přihrála i jeho vytěsněním z vlády. Účtenka za OKD či lithium, bez ohledu na věcnou podstatu obou kauz, byla díky Babišovu bojovnému marketingu pro sociální demokraty obzvlášť krutá, ANO prostě brutálně těžilo v oranžovém revíru.
Ovšem rétorický i praktický boj proti stávajícímu politickému establishmentu a tradičním stranám činí Babiše nesporně blízkým Trumpovi. Ale nejen jemu. Též třeba, byť hlavně prakticky, nikoliv přímo programově, Emmanuelu Macronovi, který nedávno poskládal takové francouzské ANO pod názvem En Marche! (Vpřed!), přičemž iniciály názvu hnutí i jména zakladatele jsou, na rozdíl od ANO, dokonce stejné. Nedůvěra k zavedeným politickým strukturám se totiž už dlouho projevuje skoro ve všech demokratických zemích, u nás pak nejen hlasy pro Babišovo hnutí, ale třeba i pro Piráty. Z tradičních stran tudíž pravděpodobně přežijí jen ty, které se této vlně dovedou pružně přizpůsobit.
Jako třeba rakouští lidovci Sebastiana Kurze. V kritice dosavadní migrační politiky EU ho Babiš určitě nepřekonává. A nepatří ani do jednoho pytle s Orbánem či Kaczyńským. Andrej Babiš je spíše tvrdý obchodník, pragmatik s ostrými lokty, jeho ANO nepředstavuje silně ideologicky „vyfutrovanou“stranu jako Fidesz v Maďarsku nebo PiS v Polsku. Namísto národních a křesťanských hodnot dosud stavělo do popředí manažerský technokratismus a nic moc jiného mu v sekulárním Česku ani nezbývá.
Babišovi odpůrci se uchylují ke spíše emočním než racionálním charakteristikám, nemohou se potom divit, že jim nepřítel jen rostl před očima
Limity expanze
Z výše uvedeného samozřejmě neplyne, že by volební triumf ANO neměl podněcovat k vážným obavám, které musí vyvolávat například zcela dominantní pozice Andreje Babiše v celém hnutí či právě zmíněný technokratismus, jenž ústavní pojistky a dělbu moci vnímá jako překážku racionálního vládnutí. ANO však nedisponuje ani nadpoloviční, natož ústavní většinou, v čemž se mimochodem opět odlišujeme od Polska a Maďarska, kde nyní panují jednobarevné většinové kabinety. A jeho expanzivní styl zdá se narazil na limity – ANO bude jen těžko hledat koaličního partnera. Ostatní politické strany sice poukazují na Babišovo trestní stíhání, leč ve skutečnosti se bojí hlavně další marginalizace, včetně nepřátelského převzetí elektorátu, které vládní soužití s ANO patrně přináší.