Stát jsme přece my
Prezident má posilovat občanské vědomí sdílené odpovědnosti za obranu a bezpečnost
Vznik většiny evropských států je spojený s válkami a nejinak tomu bylo i v případě Československa. Paradoxem přitom je, že v čele úsilí o prosazení existence samostatného státu Čechů a Slováků stál původně zarytý pacifista žijící v přesvědčení, že „boj, to není humanita“.
Profesor T. G. Masaryk se ještě v prvním roce světové války domníval, že po porážce Rakousko-Uherska, o níž ani na chvíli nezapochyboval, postačí k dosažení naší samostatnosti diplomatická dohoda s vítěznými mocnostmi. Záhy však dospěl k závěru, že „bez bojujícího vojska náš nárok na osvobození zůstane málo povšimnut“, a začal podporovat vytváření československých vojenských jednotek v zahraničí.
Zapojení našich legií do bojů proti Rakousko-Uhersku a Německu přineslo významnou vojenskou a symbolickou podporu Masarykovu politickému a diplomatickému úsilí. Legionáři tvořili dobře organizovanou a výkonnou armádu, unikátní navíc tím, že její vznik a uznání ze strany Spojenců předcházel ustavení státu, jehož jménem válčila. Boj legií proti bolševikům v hroutícím se Rusku, ovládnutí transsibiřské magistrály a konečně cesta šedesáti tisíc vojáků přes půlku světa domů – to je podle mého názoru jeden z velkých příběhů vojenských dějin dvacátého století.
Těší mne, že se k legionářské tradici hlásí čeští vojáci i dnes. A jsou stejně dobří jako jejich předchůdci, ať již působí v nebezpečných zahraničních operacích, připravují se na společnou obranu Severoatlantické aliance, nebo zachraňují životy a majetek během přírodních katastrof u nás doma. Není proto náhoda, že armádě dlouhodobě důvěřují více než dvě třetiny občanů a patří tak k nejrespektovanějším institucím našeho státu.
Unikátní období svobody a bezpečí
Ve své přísaze slibuje voják věrnost své zemi, statečnost a připravenost nasadit při obraně vlasti i život. Tento mimořádně silný závazek se mi vybavuje, kdykoliv se s vojáky setkávám. Vyplývá z něj pro mne neméně silná výzva politickému vedení našeho státu zajistit armádě vše potřebné pro plnění jejích úkolů.
Prezidentské pravomoci jsou v tomto ohledu omezené a ostatně nepovažuji ani za vhodné, aby prezident do práce ministra obrany nebo náčelníka generálního štábu zasahoval. Vzhledem k tomu, že armáda zpravidla přesně zrcadlí stav společnos- ti, jsem přesvědčen, že úlohou prezidenta je především posilovat společenskou soudržnost a občanské vědomí sdílené odpovědnosti za obranu a bezpečnost.
Odmítám však populistický přístup, který se snaží dosáhnout jednoty a sounáležitosti pomocí strašení, hysterickým vytvářením obrazu nepřítele či vymýšlením hrozeb, jež ve skutečnosti neexistují. Cestu naopak spatřuji v upevňování pozitivního a otevřeného týmového ducha národa. Klidné sebevědomí a odvaha pracovat na naší budoucnosti společně a beze strachu či falešných předsudků, to je ta nejlepší odpověď populistům všeho druhu.
Navíc jsem přesvědčen – také na základě vlastní životní zkušenosti, že přes řadu nejistot, jež nás obklopují, prožívá naše země historicky jedinečné období svobody a bezpečí. Rozhodující roli v tom hraje naše příslušnost k Severoatlantické alianci a EU. Spolehlivé spojenectví v rámci demokratických zemí Západu je něco, co první Československá republika postrádala; v posledku za to zaplatila svou existencí.
Vzpomínáme dne vzniku Československé republiky při vědomí, že naše dnešní svoboda a bezpečnost nejsou samozřejmé. Jsou to hodnoty, které je třeba ochraňovat, v každodenní naší činnosti i kultivovat, a to s plnou občanskou odpovědností a odvahou. Tím nejlépe projevíme úctu k odkazu těch, kteří se zasloužili o vznik našeho státu.