Filozofie jako konceptuální umění

Lidove noviny - - Názory - JAVIER GOMÁ

Kdykoli se filozofie pokusila napodobit vědu, byla zkreslena její původní podstata. Tyto marné a neúspěšné pokusy o soupeření vysvětlují svedení na scestí u některých současných filozofických tendencí, které zřejmě ignorují skutečnost, že filozofie je literární žánr – totiž konceptuální literatura.

Přírodní vědy mají tendenci se specializovat a popisovat opakující se procesy určité oblasti světa, zatímco filozofie je povolána k tomu, aby se věnovala světu a „bytí“jako celku (tomu, co jej činí srozumitelným), nikoliv jednotlivým částem, ze kterých je utvořen. Ještě důležitější je, že pravdivost věd spočívá v empirickém ověření v laboratoři nebo experimentem, ověření, které lze při zachování stejných podmínek opakovat, kolikrát chcete, zatímco filozofie nikdy nebyla a ani nemůže být empiricky ověřena, stejně jako tomu nemůže být ani v případě poezie, románu nebo divadla.

Jaká je pak povaha pravdivosti filozofie v dílech Platóna, Locka, Kanta nebo Bergsona? Naprosto stejná jako v dílech Homéra, Sofokla, Danteho, Shakespeara nebo Tolstého. Jejich jména jsou stále živá navzdory době, která od jejich tvorby uplynula, protože četba literatury jak zmíněných filozofů, tak básníků bez rozdílu je pro nás stále plodná a důležitá. To, co je pro vědu laboratoří, je pro literaturu (včetně filozofie) potlesk, který lidé s dobrým vkusem věnují mistrovskému dílu představivosti a jenž přetrvává po celá staletí. Jednoduše řečeno, v humanitních vědách poslouží místo laboratoře to, že se celé generace shodují na dokonalosti a nepopiratelné aktuálnosti daného díla.

Tato literární povaha filozofie má dva aspekty.

První aspekt se týká stylu. Když se filozofie snaží působit jako vědecký obor, napodobuje jeho specifický jazyk, žargon, jenž je určen zasvěceným a nemá nic společného s jazykem přirozeným – tím, který užívá ve svých dialozích například Platón či Descartes ve své prvotřídní autobiografii Rozprava o metodě. Přirozený jazyk, to ano, ale zároveň i vytříbený, vznešený a krásný styl vhodný pro literaturu. Pokud pravda ve filozofii závisí pouze na přijetí čtenářů, kteří jsou přesvědčováni silou čistě jazykovou, toho, co je napsané, bez empiricky ověřitelných důkazů, je zapotřebí, aby filozof dokázal poeticky spojovat slova do vět. Stejně jako skladatel dává dohromady noty čimalíř kombinuje barvy a tahy. A když je má pohromadě, musí umně využít dostupných rétorických prostředků, aby sepsal text, který dokáže čtenářem pohnout a přimět jej s ním názorově souhlasit. Tato péče o styl sice představu- je pro filozofa úsilí navíc, ale zároveň dodává jeho dílu kouzla a přesvědčivosti, slovy Samuela Johnsona: „Co je napsáno bez námahy, je obvykle čteno bez potěšení.“

Obracet se k laickému čtenáři

Druhý aspekt je spojen s obsahem. Píší snad spisovatelé romány proto, aby je četli jen další spisovatelé? Ne. A tak není důvod se domnívat, že filozofové si píší jen tak pro zábavu nebo že je jejich literatura určena výhradně dalším filozofům zapředeným do stejně hlubokých debat jako oni sami. Opravdový filozof se, stejně jako romanopisec, obrací k běžnému, laickému čtenáři a snaží se pro něj zodpovědět obecné otázky, které sužují nejen jeho, ale v podstatě kohokoli. Přestože se o tom, co hlásá filozofická tradice, dočtete v knihách, později tato tradice slouží k objasnění záhady života, jelikož její výklad se netočí okolo prestižních titulů, jež tvoří kánon, na- opak nás učí, jak žít život moudřeji, vědoměji, smysluplněji, s větším nadšením, zkrátka jak jej důstojně prožít. Hegel tvrdí, že „filozofie je čas zachycený v myšlence“– a opravdu, filozofie nám v podstatě nabízí lepší porozumění času, v němž žijeme a kterým jsme, díky čemuž lépe chápeme vlastní smrtelnost. Jako kdybychom poslepu tápali po místnosti, naráželi do nábytku a najednou nahmatali vypínač a rozsvítili: vnější podmínky se nemění, ale všechno vypadá lépe a to nás změní i uvnitř.

Samozřejmě že mezi lyrickou literaturou a filozofií je rozdíl, přestože se obě rodí z počáteční vize, která v nás vyvolává emoce a lásku, tedy živnou půdu filozofické činnosti, jak uvedl Scheler. Pro znázornění lze zmínit známou Wittgensteinovu dichotomii, tedy že poezie předkládá, zatímco filozofie sděluje. Přesněji řečeno, poezie svět oslavuje, zatímco filozofie jej definuje. A tento pokus de-

Ignorovat fakt, že filozofie je žánrem literárním, může vést v tendencích současného literárního myšlení na scestí, domnívá se španělský filozof a spisovatel Javier Gomá Lanzón (Bilbao, 1965), který za týden navštíví Prahu. Následující text nabízí příležitost nahlédnout do myšlení autora, který v úterý 7. listopadu vystoupí v Knihovně Václava Havla. Není důvod se domnívat, že filozofové si píší jen tak pro zábavu nebo že je jejich literatura určena výhradně dalším filozofům

finovat svět a proměnit lásku v ideu vyžaduje podle Hegelových slov „tvrdou práci na konceptu“.

V raném mládí načrtl David Hume stručný článek nazvaný O psaní esejů, který ale nezahrnul do pozdější sbírky svých spisů. Rozlišuje v něm mezi učenci, kteří hledají pravdu o samotě, a vypravěči, kteří ji rádi představují společnosti. Lituje, že mezi oběma typy tehdy zela propast, jež dala prostor nezáživné a nudné filozofii, kterou na jedné straně pěstovali muži, jimž chyběly jak způsoby, tak radost ze života, a na druhé tlachalové, kteří vedli akorát bezbřehé konverzace ústící v nekonečném a nudném blekotání. Hume o sobě tvrdí, že je občanem státu vzdělanosti, který byl jako velvyslanec vyslán do království konverzace.

Buďme stejní jako Hume.

Text přeložila Lucie Trägerová z Velvyslanectví Španělska v ČR

Dodává dílu filozofa kouzlo a přesvědčivost, píše Javier Gomá FOTO REUTERS

Péče o styl

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.