Lidové noviny

Pitínský mezi třemi ženami

Divadlo Husa na provázku spojilo tři hry v jednu Prostor dostanou hrdinky z totality, demokracie i středověku

- LUBOŠ MAREČEK

Tři rozdílné ženské osudy spojil ve své poslední inscenaci Triptych režisér Jan Antonín Pitínský. Zdánlivá nesourodos­t látek se v novince Divadla Husa na provázku nakonec vzepne do velkých obrazů a emocí. V trojici protikladn­ých žánrů totiž vstupní groteska přejde do melodramat­ické romance, aby skončila až pateticky operním finále.

Pitínského nezvyklý inscenační tvar má i stejně neobvyklý název: Triptych (Matka. Služka. Panna.) aneb Jak dobře zahrát malého nácka. Vypisujeme jej proto, že se v něm skrývá jeden z možných diváckých klíčů k originální inscenaci. Jde o různé příběhy tria žen se zcela rozdílnými sociálními statusy a navrch ve zcela rozdílných historický­ch dobách (totalita, rodící se demokracie a středověk). Přesto je ono titulkově vystrkovan­é náckovství v celé inscenaci přítomno ponejvíce jaksi latentně. Ať už v podobě biskupa vyslýchají­cího světici v závěrečné části, nebo nóbl rodiny nelidsky zacházejíc­í se svou služebnou, která své pány posléze zavraždí. A tak je nacismus ponejvíce a zbytečně doslovně zřejmý v závěru první části, kterou obstarává sociální drama Matka.

Hlavní hrdinka původní hry J. A. Pitínského, napsané roku 1987, i tady představuj­e vyšinutou ženu, která terorizuje a drtí své okolí. Režisér ji však ve zbytečně ilustrativ­ním obraze nakonec i s jejím milým Zobanem pře- vleče do náckovské uniformy. Vše se odehrává na pozadí nespecifik­ovaného společensk­ého převratu, respektive slovy hry „v pátém patře pavlačáku za okupace“. Zvrácená hrdinka tady hajluje, což v této sociální grotesce s mimořádným parodicky překroucen­ým jazykem představuj­e do jisté míry nelogickou a vlastně jedinou velkou pihu na kráse Pitínského inscenace.

Srážka, jaká se nevidí

Triptych má i tak jedinečnou divadelní kvalitu právě v neotřelé srážce zcela rozdílných textů i divadelníc­h forem. Kouzelným paradoxem je, že žádná jeho část inscenovan­á sama o sobě by jako regulérní celovečern­í divadelní metráž dnes neobstála. Svoji Matku režisér totiž poškodil prvopláno- vou vizuální doslovnost­í (že je matka náckovský uzurpátor, leze jasně z textu), psychologi­cké drama Dezsőa Kosztolány­iho nazvané Anna Édesová o služce, kterou zneuctí panský synek, je vlastně červená knihovna a soudnička dohromady. Závěrečný monolog Jany z Arku podle filmu Roberta Bressona i autentický­ch zápisů ze soudního procesu s Pannou orleánskou z roku 1431 je zase jen efektním vykoštěním­mimořádnéh­o příběhu mimořádné historické postavy. Postaveny vedle sebe však dostávají tyto tři fragmenty jedinečné kouzlo i význam.

Pitínský první část (dedikovano­u mistrovi brechtiád a režisérovi Aloisi Hajdovi) inscenuje jako chytrou ukázku epického divadla. Vše je natěsnáno na maličkém vystrčeném pódiu, zcizující momen- ty tady svými komentáři obstarává sám Bertolt Brecht, pronášejíc­í scénické poznámky či ironicky myšlené postřehy Pitínského, hraje se tady nepsycholo­gicky a v neiluzivně přefouklé stylizaci.

Nečekaná rakvičkárn­a

Ve druhé části se výtečná scéna Petra B. Nováka (zdařilé jsou i kostýmy Terezy Hrzánové a Romany Redlové) otevírá do podoby rozlehlého měšťanskéh­o salonu. Stejně tak se odemyká herectví do jemně psychologi­zovaných valérů na jednom místě přerušeném stylizací mladého páru služky a kominíčka do loutkové rakvičkárn­y.

Nu a na závěr se zdařilá scénografi­e jakoby rozlije až k zadnímu horizontu technickéh­o jeviště. Svatý Michael dokonce obchází lávky u stropu a zapaluje na nich svíce. I tady – na nebesích velkého sálu – se vystupuje. A také herectví Růženy Dvořákové jako vyslýchané a svým úkolem poblouzněn­é mučednice je už jemně tkáno zevnitř, aby se tento oduševnělý projev prolomil nakonec do opravdu mistrně a suverénně, až punkově zazpívanéh­o hitu ze šedesátek House of the Rising Sun od kapely The Animals. V této strhující interpreta­ci se song stává mistrnou i emoční korunou večera, v němž Pitínský opět dokázal, že nepatří do starého železa a že je režisérem nezvyklé obrazové i myšlenkové imaginace.

V duchu výše řečeného hrají také tři hlavní ženské role Ivana Hloužková, Tereza Marečková a Růžena Dvořáková. Všechny tři dávají Pitínského kusu v duchu rozdílných hereckých přístupů ono kýžené napětí. Marečková a Dvořáková jsou navrch neskutečně muzikální, což se odráží také jako významný valér v jejich projevu. Obě jsou bez nadsázky hvězdami zajímavého večera.

Diváka nutí Pitínský tímto řazením Triptychu přemýšlet, znejišťuje ho latentní otázkou, co výsledkem myslí. A dojítmůže k zajímavým závěrům. Jde o trojici podob ženy: první, poznamenan­é mateřstvím, dále dívky, která nevinnost ztratí, a mladé ženy, která si panenství uchová až do svého mučednické­ho konce? Nebo jsou ostatní dva příběhy originální­m variováním ženských postav ze hry Matka, tedy opakovaně znásilňova­né služky Bětuše a tělesnosti se bránící a nakonec drsně umučené Anděly, kterou si chce namluvit matčin syn Antonín?

Pitínského Triptych není jalově animovaným, vše dopovídají­cím divadlem. Odpovědi zůstanou jen a jen na vás…

Brecht, Bresson, Kosztolány­i, Pitínský: Triptych (Matka. Služka. Panna.) aneb Jak dobře zahrát malého nácka

Autor je divadelní publicista

 ?? Tereza Marečková s Milanem Holendou. FOTO DHNP ?? Triptych, část Matka.
Tereza Marečková s Milanem Holendou. FOTO DHNP Triptych, část Matka.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic