Pitínský mezi třemi ženami
Divadlo Husa na provázku spojilo tři hry v jednu Prostor dostanou hrdinky z totality, demokracie i středověku
Tři rozdílné ženské osudy spojil ve své poslední inscenaci Triptych režisér Jan Antonín Pitínský. Zdánlivá nesourodost látek se v novince Divadla Husa na provázku nakonec vzepne do velkých obrazů a emocí. V trojici protikladných žánrů totiž vstupní groteska přejde do melodramatické romance, aby skončila až pateticky operním finále.
Pitínského nezvyklý inscenační tvar má i stejně neobvyklý název: Triptych (Matka. Služka. Panna.) aneb Jak dobře zahrát malého nácka. Vypisujeme jej proto, že se v něm skrývá jeden z možných diváckých klíčů k originální inscenaci. Jde o různé příběhy tria žen se zcela rozdílnými sociálními statusy a navrch ve zcela rozdílných historických dobách (totalita, rodící se demokracie a středověk). Přesto je ono titulkově vystrkované náckovství v celé inscenaci přítomno ponejvíce jaksi latentně. Ať už v podobě biskupa vyslýchajícího světici v závěrečné části, nebo nóbl rodiny nelidsky zacházející se svou služebnou, která své pány posléze zavraždí. A tak je nacismus ponejvíce a zbytečně doslovně zřejmý v závěru první části, kterou obstarává sociální drama Matka.
Hlavní hrdinka původní hry J. A. Pitínského, napsané roku 1987, i tady představuje vyšinutou ženu, která terorizuje a drtí své okolí. Režisér ji však ve zbytečně ilustrativním obraze nakonec i s jejím milým Zobanem pře- vleče do náckovské uniformy. Vše se odehrává na pozadí nespecifikovaného společenského převratu, respektive slovy hry „v pátém patře pavlačáku za okupace“. Zvrácená hrdinka tady hajluje, což v této sociální grotesce s mimořádným parodicky překrouceným jazykem představuje do jisté míry nelogickou a vlastně jedinou velkou pihu na kráse Pitínského inscenace.
Srážka, jaká se nevidí
Triptych má i tak jedinečnou divadelní kvalitu právě v neotřelé srážce zcela rozdílných textů i divadelních forem. Kouzelným paradoxem je, že žádná jeho část inscenovaná sama o sobě by jako regulérní celovečerní divadelní metráž dnes neobstála. Svoji Matku režisér totiž poškodil prvopláno- vou vizuální doslovností (že je matka náckovský uzurpátor, leze jasně z textu), psychologické drama Dezsőa Kosztolányiho nazvané Anna Édesová o služce, kterou zneuctí panský synek, je vlastně červená knihovna a soudnička dohromady. Závěrečný monolog Jany z Arku podle filmu Roberta Bressona i autentických zápisů ze soudního procesu s Pannou orleánskou z roku 1431 je zase jen efektním vykoštěnímmimořádného příběhu mimořádné historické postavy. Postaveny vedle sebe však dostávají tyto tři fragmenty jedinečné kouzlo i význam.
Pitínský první část (dedikovanou mistrovi brechtiád a režisérovi Aloisi Hajdovi) inscenuje jako chytrou ukázku epického divadla. Vše je natěsnáno na maličkém vystrčeném pódiu, zcizující momen- ty tady svými komentáři obstarává sám Bertolt Brecht, pronášející scénické poznámky či ironicky myšlené postřehy Pitínského, hraje se tady nepsychologicky a v neiluzivně přefouklé stylizaci.
Nečekaná rakvičkárna
Ve druhé části se výtečná scéna Petra B. Nováka (zdařilé jsou i kostýmy Terezy Hrzánové a Romany Redlové) otevírá do podoby rozlehlého měšťanského salonu. Stejně tak se odemyká herectví do jemně psychologizovaných valérů na jednom místě přerušeném stylizací mladého páru služky a kominíčka do loutkové rakvičkárny.
Nu a na závěr se zdařilá scénografie jakoby rozlije až k zadnímu horizontu technického jeviště. Svatý Michael dokonce obchází lávky u stropu a zapaluje na nich svíce. I tady – na nebesích velkého sálu – se vystupuje. A také herectví Růženy Dvořákové jako vyslýchané a svým úkolem poblouzněné mučednice je už jemně tkáno zevnitř, aby se tento oduševnělý projev prolomil nakonec do opravdu mistrně a suverénně, až punkově zazpívaného hitu ze šedesátek House of the Rising Sun od kapely The Animals. V této strhující interpretaci se song stává mistrnou i emoční korunou večera, v němž Pitínský opět dokázal, že nepatří do starého železa a že je režisérem nezvyklé obrazové i myšlenkové imaginace.
V duchu výše řečeného hrají také tři hlavní ženské role Ivana Hloužková, Tereza Marečková a Růžena Dvořáková. Všechny tři dávají Pitínského kusu v duchu rozdílných hereckých přístupů ono kýžené napětí. Marečková a Dvořáková jsou navrch neskutečně muzikální, což se odráží také jako významný valér v jejich projevu. Obě jsou bez nadsázky hvězdami zajímavého večera.
Diváka nutí Pitínský tímto řazením Triptychu přemýšlet, znejišťuje ho latentní otázkou, co výsledkem myslí. A dojítmůže k zajímavým závěrům. Jde o trojici podob ženy: první, poznamenané mateřstvím, dále dívky, která nevinnost ztratí, a mladé ženy, která si panenství uchová až do svého mučednického konce? Nebo jsou ostatní dva příběhy originálním variováním ženských postav ze hry Matka, tedy opakovaně znásilňované služky Bětuše a tělesnosti se bránící a nakonec drsně umučené Anděly, kterou si chce namluvit matčin syn Antonín?
Pitínského Triptych není jalově animovaným, vše dopovídajícím divadlem. Odpovědi zůstanou jen a jen na vás…
Brecht, Bresson, Kosztolányi, Pitínský: Triptych (Matka. Služka. Panna.) aneb Jak dobře zahrát malého nácka
Autor je divadelní publicista