Lajka ve vegetariánském ráji
Tento pátek tomu bude šedesát let, kdy sovětští vědci vyslali do vesmíru fenku Lajku. Žádný z nich se asi nejmenoval Kokotov a také v jiných drobnostech se skutečnost nejspíš od loutkového filmu Aurela Klimta liší. Doba studené války a vesmírných závodů se ale do snímku otiskla dost přesvědčivě.
Smutnou skutečností je, že s návratem Lajky na Zemi se nikdy nepočítalo a na oběžné dráze přežila jen chvilku. Klimtův film se přiklonil k jinému vyústění příběhu, který ale stejně jako ten skutečný začíná nelítostným odchytem toulavého psa a jeho výcvikem na kosmonauta.
„Pravdivá“úvodní část Klimtova filmu je nejsyrovější a také nejsilnější v tom, co sděluje. Lajka je zde starostlivá matka tří potomků, která na periferii ruského velkoměsta obtížně shání obživu – pro kost s kouskem masa se musí vypravit na teritorium ovládané brutálními psisky, kde riskuje holý život. Při dobrodružném návratu za štěňaty ji ke vší smůle chytnou rasi, kteří ji předají vědcům – a těžko říci, z koho jde větší hrůza. Aurel Klimt svěřil podobu všech záporných postav Martinu Velíškovi, a získal tak skutečně děsivé panoptikum. Naopak kladné postavy (Lajku a její pozdější spojence) vytvořil sám, jejich svět je tudíž mnohem radostnější a laskavější.
Lajka je chytrý pes a o své misi si nedělá iluze. Dokonce je tak chytrá, že lidské „pány tvorstva“převeze a s raketou uletí do lepšího světa – na planetu Qem, obývanou přátelskými, byť leckdy hodně podivnými zvířaty. A vezme s sebou i všechna další zvířata, která padla za oběť lidské honbě za vesmírnými úspěchy, v čele s americkým šimpanzem Hamem. Na planetě Qem žijí zvířata v dokona- lém souladu, dokud ovšem mezi nimi nepřistane člověk – sovětský kosmonaut Jurij. A brzy po něm také jeho americký konkurent Neil. Oba představitelé znepřátelených politických táborů se na cizí planetě brzy spojí v zavilé touze podrobit si zvířata a učinit z nich svou potravu. Láskyplná fauna v čele s Lajkou se musí spojit a lidskému teroru se postavit.
Dělejte lásku, nejezte maso
Klimtův snímek je obdivuhodný svou výpravností, výtvarnou i technickou kvalitou, nápaditostí i vtipem. Základem díla je divadelní představení pro druhý stupeň základních škol, které Aurel Klimt vytvořil v roce 2003 spolu s hudebníkem MiroslavemWankem a herci Divadla v Dlouhé. Zaměření na dospívající publikum se přeneslo i do filmu, který následně vznikal neuvěřitelných deset let.
Částečně je tu ovšem znát i „puberta“samotného Aurela Klimta (* 1972), který vyrůstal v době normalizace, kdy byly sovětské výdobytky vděčným a nekončícím zdrojem zábavy. V roce 2017 už část tohoto humoru působí poněkud zastydle, ale například kosmonautova oprava vesmírné lodi, v níž nefunguje vůbec nic (ale zároveň jde vše podle plánu) je naprosto vynikající scéna.
Teenageři a dospělí diváci bez dětí patrně ocení propracované muzikálové číslo sexuálně náruživého mimozemského nezmara, naopak pro dospělý doprovod ratolestí může být tato scéna poněkud za trest – což jí samozřejmě neubírá na zábavnosti. Nekorekt- nost si Klimt dovolil i v ožehavější oblasti. Jsme zvědavi, jaký ohlas bude mít zejména na zahraničních projekcích scéna, v níž sovětský kosmonaut v plamenném projevu o rovnosti oslovuje šimpanze jakožto Afroameričana.
Aurel Klimt točil Lajku z produkčních důvodů postupně po jednotlivých třetinách. Nejspíš i proto je mezi těmito částmi dost markantní rozdíl. A nedá se bohužel říci, že by jejich kvalita gradovala. Závěrečný boj zvířat s lidmi je zbytečně rozvleklý a hlavně (i v rámci animované báchorky) nelogický. Snaha dovést Lajku k vítězství nad trpkým osudem, který jí lidé připravili, dostala režiséra do paradoxní pasti. Lajka, jež v úvodu tak usilovně sháněla maso pro svá štěňata, na planetě Qem zásadově prohlásí: „Kamarády nejíme a my jsme všichni kamarádi,“a vyhraní se tím vůči odporně masožravým lidem.
Film, který se v předchozích pasážích trefně vysmívá ideologiím z dob studené války, se tak v závěru promění v nositele aktuální ideologie, která západní civilizaci přikazuje sebeobviňování, vypjatou útlocitnost a adorování těch, kterým kdy skutečně či pomyslně ublížila. Že taková ideologie stvoří psa, který z přesvědčení nejí maso, je vlastně další důležité sdělení Lajky, i když to tak její autor nejspíš nezamýšlel.
Lajka