Čtenářský deník MZ
Pro Zemana je příznačné, že když už o své četbě mluví, pak o titulech desítky let starých
Ikdyž Miloš Zeman ve svém projevu u příležitosti 99. výročí vzniku Československa explicitně nic takového nevyhlásil, pozornému posluchači nemohlo uniknout, že hlavním motivem spatra pronesené řeči (ale koneckonců i výběru vyznamenaných) je jeho usilování o to, aby za rok ve stejný den a na stejném místě přednášel slavnostní projev opět on. Vzdělaný, sečtělý, v historickém i světovém kontextu uvažující a vysoce zralý muž na svém místě, každým coulem vlastenec.
Prokázat se to rozhodl mimo jiné letmým listováním svým čtenářským deníkem a zastavil se výhradně u knih, které nikdy nevyšly česky, ač se o nich u nás nejednou psalo. Začal C. P. Snowem a jeho Dvěma kulturami ( The Two Cultures and the Scientific Revolution, 1959). Snow podle něho postavil vedle sebe kulturu uměleckou a kulturu vědeckou, fyziky a lyriky. Škoda že Snowovi šlo o něco sice podobného, ale trochu jiného, totiž o vztah kultury a vzdělání orientované humanitně a kultury přírodovědné a v době vzniku textu přehlížené. Snow, sám obojživelník, vědec i romanopisec, tehdy chtěl připomenout, že vzdělaný člověk nejenže četl Shakespeara, ale také by měl vědět, o čem je řeč v druhém termodynamickém zákonu.
Kde se dá ta kniha sehnat?
Miloš Zeman poté plavmo přešel k Dereku J. de Solla Priceovi a jeho knize Science of Science, v níž podle Zemana autor provokativně rozdělil vědy na měkké a tvrdé, tedy přírodní (exaktní a měřitelné) a společenské (neexaktní a méně měřitelné). Potíž je v tom, že v autorově bibliografii je sice možno dohledat knihu Little Science, Big Science (1963), ale nikoli titul, který četl náš prezident. Navíc sociolog a teoretik vědy de Solla Price je považován za jednoho z otců scientometrie, tedy důležité disciplíny hodnotící vědecké výsledky, s dělením vědy na tvrdou a měkkou jsou však spojováni jiní autoři, například harvardský sociolog NormanW. Storer.
A tak nezbývá než opět připustit, že Miloš Zeman zná víc než ostatní smrtelníci, jak už jednou prokázal, když objevil článek Ferdinanda Peroutky, onen vlevo dole. Že by problém spočíval třeba v tom, že spatra pronášené projevy se někdy stávají obětí zhoršující se paměti, prezident ústy svými i svého mluvčího, jak známo, odmítá.
Jedno však musíme Miloši Zemanovi v této souvislosti přiznat. Podobně jako Donald Trump obohatil arzenál praktické politiky o vysoce úspěšnou figuru zvanou „bojovný jitřní tweet“(combative early morning tweet), vnesl do něj český prezident neméně účinnou figuru zvanou „vymyšlený citát“.
Mezemi prezidentova upozornění, že četl též v Česku často diskutované Meze růstu ( The Limits of Growth, 1972), se už v tomto listu zabýval environmentalista Ivan Rynda ( Ať se prezident raději vrátí ke svým tématům, LN 30. října). Snad jen dodejme, že ani Meze růstu ve své době, ale ani později nevyšly česky ve vydání jiném než interním či samizdatovém.
Zastavme se ještě u toho, co v projevu ne- padlo, leč vyplývá z něj. ProMiloše Zemana je příznačné, že když už o své četbě mluví, pak vždy o titulech několik desítek let starých. Nejnovější z knih, o nichž se teď zmínil, vyšla před čtyřiceti lety. Co novějšího čte Miloš Zeman dnes, moc nevíme. Pravda, v jiném projevu zmiňoval třicetileté texty Samuela Huntingtona a Francise Fukuyamy – a vlastně, abychommu nekřivdili, se zájmem prý nedávno přečetl Babišovu knihu O čem sním, když náhodou spím, která ho, na rozdíl od nudného programu hnutí ANO, prý nenudila.
Škoda však, že když už se deklaruje jako levicový politik, nezmínil se snad nikdy, že by četl nějaké soudobější autory, jichž má levice a levý střed dost a dost. Jen namátkou si připomeňme historika Tonyho Judta, filozofy Jürgena Habermase či Ralpha Dahrendorfa, sociology Zygmunta Baumana a Anthonyho Giddense. Ti všichni ovlivňovali evropskou levicovou politiku posledních let, nikoli však, jak se zdá, jeho. A to prosím ani nechceme, aby četl levicové autority opravdu soudobé, jako jsou Slavoj Žižek nebo Janis Varufakis, či nedej Bůh jím vyznamenaného Václava Bělohradského.
Příprava na minulé války
Mezi bonmoty, které od Miloše Zemana slýcháme, patří i sdělení, že o generálech je známo, že se vždy připravují na minulou válku. Výběr z jeho čtenářského deníku ukazuje, že totéž platí i o něm. Na první pohled působí dojmem, že číst přestal už kdysi dávno, i když prý poté přešel na teletext. Co přišlo po teletextu, je zahaleno mlhou, Facebook to ale asi nebude.
Minulé války však umí využívat mistrně. Hlavním trumfem jeho poslední volební kampaně byl úspěšný výpad proti Karlu Schwarzenbergovi, který ahistoricky a vskutku nešikovně řekl, že odsun německé menšiny z Československa by – viděno dnešním pohledem Mezinárodního soudního dvora v Haagu – bylo možno posuzovat jinak. Zeman se okamžitě pustil do minulé války a slavně v ní zvítězil. Do jaké minulé války se pustí teď?