A bude hůř

Sociální demokraté zatím paniku nezastavili

Největším nepřítelem ČSSD jsou sociální demokraté. Nevěříte? V jaké jiné straně by bylo možné, aby pražská buňka přijala expředsedu Jiřího Paroubka jen jako naschvál středočeské organizaci. V Praze nemají rádi Jana Hamáčka, a proto mu do regionu nasadili nekonečně ambiciózního a mocensky vyhladovělého expremiéra.

Na několik vteřin si představme, že znovuzrozený sociální demokrat Paroubek má hrát v budoucnosti strany nějakou roli. Co udělá? To co vždy, přitáhne k sobě, podobně jako v minulosti, podivné existence. Nevíme, zda typy jako zavražděný Roman Houska či jeho partnerka exhejtmanka Jana Vaňhová nebo teplický šíbr a Paroubkův intimus Petr Benda představují pro ČSSD nějakou perspektivu. Lze odhadovat, že to spíš stranu ještě víc poškodí.

Paroubka nakonec nelze brát příliš vážně, je v téhle epizodě jen objektem, nástrojem pomsty. Po komunálních volbách v hlavním městě uvidíme, kdo v ČSSD se bude nakonec smát nejhlasitěji. Pražští sociální demokraté to nebudou. Do mocenských bojů promluví jiní, šanci má především ten, komu zbude alespoň nějaká autorita, aby stranu uklidnil. Z jejich útrob se momentálně ozývají zoufalé skřeky, volání o pomoc i nenávistné volání po krvi. V první řadě potřebuje strana zastavit takové vnější projevy, v řadě druhé straníky ujistit o tom, že jejich připomínky a námitky nikdo nezamete pod koberec.

Nejtěžší však pro toho, kdo chce stranu vést, bude popasovat se s poslaneckým klubem ČSSD. Jeho 15 mandátů reprezentuje velmi přesně minulost strany, nikoli budoucnost. Zakonzervovaní papaláši mohou, ale nemusejí s novým vedením spolupracovat, a v tom je problém. Samozřejmě se nabízí možnost, že ve vedení strany budou i poslanci, klidně bývalí funkcionáři, bylo by to přirozené, ale neměli by tvořit ve vedení majoritu, jinak se strana nikam nepohne. Spolupráce poslaneckého klubu se stranickým vedením zní jako přirozený požadavek, ale pokud začnou ti, kterým ve straně už pšenka nepokvete, hrát na sebe, stranu to znovu poškodí.

Zklidnění ale nepřijde, dokud před sebou nebudou mít straníci nějaký „fahrplan“, proto bude prvním krokem domluvit se rychle na termínu sjezdu. Ale jestli se bývalé vedení, které stranu dovedlo tam, kde je nyní, hodlá jen co nejrychleji a potichu vytratit, pak už nezbude, než se za ČSSD modlit, demokratickou levici totiž nutně potřebujeme. Martin Zvěřina