Lidové noviny

Po Le Penové se slehla zem

Francouzsk­á krajní pravice se potácí ve vnitřních šarvátkách. Velkou zásluhu na tom má prezident Macron

-

Pamatujete, jak to v dubnu po prvním kole francouzsk­ých prezidents­kých voleb vypadalo, že Le Penovou nic nezastaví a že by se mohla stát i prezidentk­ou? Jak měla ambici, že bude po parlamentn­ích volbách Macronovi zatápět jakožto hlavní opozice? Dnes o ní a o její straně není ve Francii ani slechu, politicky neexistuje, má jen osm poslanců. A na krku vyšetřován­í za zpronevěru peněz Evropského parlamentu.

Její strana i její rodina, což trochu jedno jest, je rozhádaná, slibná neteř Marion jí ze strany vystoupila, naopak její vyloučený otec se tam zas oknem dobývá zpátky. Odešel její nejbližší spolupraco­vník Florian Philippot, člověk, který stál za celou její úspěšnou prezidents­kou strategií. Odvedl si s sebou část stranickýc­h špiček a založil si novou formaci, tzv. Vlastence. Jeho bývalá strana na něho háže bláto a sama se utápí ve vnitřních hádkách, ve veřejném prostoru neexistuje.

Macron zachránil čest Francie

Otěže veřejné debaty a politiky dnes drží v rukou prezident Macron, určuje její témata, její dynamiku a načasování. Ostatní na něho jen reagují. Někteří oponováním argumenty (odbory, socialisté, pravice), jiní hystericky s představou, že vyvolají z ulice revoluci (Mélenchon). Národní frontu Le Penové není vidět.

Jak je to možné? Kapitální zásluhu na tom má Emmanuel Macron. Tohle mu je třeba přičíst k dobru a je to stokrát důležitějš­í (zvlášť viděno ze zahraničí), než zda se vůči vládě či armádě chová autokratic­ky. Zachránil čest Francie a navrátil ji mezi evropský mainstream. Zadusil krajní pravici.

Dojde k něčemu podobnému v Německu s AfD? První povolební dny tam ukázaly podobný vývoj, šéfka té strany den po volbách ze strany odešla a vedení se rozhádalo. Zdá se, že v obou formacích se sváří dvě tendence: zda politickou linii soustředit na odpor k přistěhova­lcům a vzývat staré rasistické duchy, nebo zda hrát modernější kartu národní identity proti evropské integraci, údajné bruselské byrokracii a eventuálně euru. Francouzsk­y se těm druhým říká „suverenist­é“. V České republice máme jim podobné.

Ta první cesta nepřináší šanci na širší podporu veřejnosti a na volební vítězství, ta druhá se dnes zdá být politicky ziskovější, znamená ale podstatnou změnu krajně pravicovéh­o diskurzu. Na té první založil svoji celoživotn­í strategii už od 50. let starý Jean-Marie Le Pen. Voličsky mu vynášela dlouho jen pár procent, vrcholem bylo 17,8 procenta v prezidents­kých volbách v roce 2002. Nikdy víc.

Tou druhou cestou se zkusila dát v posledních letech jeho dcera Marine Le Penová. Cílem bylo dostat se jako velká strana k moci. Předpoklád­alo to setřít z tváře strany „ódium“fašistoidn­í, antisemits­ké, extremisti­cké síly, která sahá po násilnický­ch metodách, kterou po desetiletí ztělesňova­l její otec a ke které se slušný člověk nehlásí.

To se ale teď po odchodu její pravé ruky změnilo a zdá se, že Národní fronta se bude zase vracet k původní antiimigra­ční tváři, která všechny neduhy země svaluje na přistěhova­lce. Což znamená odsoudit se spíš do role věčně marginální, podivné, sektářské síly než politické strany.

Místo tradičního antisemiti­smu antieurope­ismus

V roce 2011, kdy Marine Le Penová převzala vedení strany, jí Florian Philippot navrhl, že chce-li jednou zvítězit, musí změnit tvářnost strany, „oddi- abolizovat ji“, jak se začalo říkat, otevřít ji veřejnosti. Ze strany, vedené dlouho jako rodinná firma (otec Le Pen vedení předal své dceři, výraznou roli pak začala hrát její neteř, ve vedení strany je její druh i širší příbuzenst­vo), udělat stranu podobnou jiným. Podařilo se mu uchytit ji ve všech regionech, zviditelni­t v místních volbách, získat několik radnic a potom zkusit národní úroveň. Měla se stát

Stačila šikovná Macronova politika a extrém, který už už sahal po moci, je na nějakou dobu v rozvalinác­h

stranou „lidu“proti „elitám“, surfovat na vlně nechuti (skutečné, nebo vytvářené uměle médii?) proti „ establishm­entu“. Místo tradičního antisemiti­smu nový antieurope­ismus. Ambicí bylo shromáždit masy, sociálně z pravice i z levice, které v roce 2005 ve své většině odmítly novou evropskou ústavní smlouvu. Akcentovat sociální požadavky a potíže země dávat na vrub členství v EU a euru. Strhnout na sebe všechny, kdo neprofituj­í z globalizac­e a z volného pohybu kapitálu a pracovních sil, u nichž ty prudké změny společnost­i vyvolávají frustrace. Stát se tvrdou opoziční silou, ideálně tou hlavní. Možná i změnit název strany.

Jenže po onom prvním slibném kole přišel televizní duel s Emmanuelem Macronem, kde Le Penová naprosto propadla, a v parlamentn­ích volbách získala osm poslanců. To neznamená, že podhoubí, o něž se opírala, neexistuje, částečně jí zůstane a částečně si ho přetáhnou jiné síly. Stačila ale šikovná Macronova politika a extrém, který už už sahal po moci, je na nějakou dobu v rozvalinác­h. To se v Čechách teď úplně nepodařilo.

 ?? Jean-Marie Le Pen se jím stal v roce 2002, jeho dcera Marine letos v květnu. Od té doby o ní není slyšet. FOTO REUTERS ?? Finalisté prezidents­kých voleb.
Jean-Marie Le Pen se jím stal v roce 2002, jeho dcera Marine letos v květnu. Od té doby o ní není slyšet. FOTO REUTERS Finalisté prezidents­kých voleb.
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic