Iluze o naší svobodné vůli
Představte si, že máte před sebou čtyři hromádky karet, dvě modré a dvě červené. Každá karta vám buď vyhraje, nebo prohraje určitou částku a vaším úkolem je vyhrát co nejvíc. Na začátku ovšem nevíte jednu podstatnou věc, budete-li obracet pouze červené karty, zaručeně proděláte. Nabízejí sice pár vysokých výher, v průměru vás ale dostanou do ztráty. Otázkou je, jak rychle na to přijdete?
Pokus, který popisuje spisovatel Malcolm Gladwell v knize Mžik. Jak myslet bez přemýšlení, ukázal, že po zhruba padesáti kartách začínají lidé tušit, že je ve hře nějaký zádrhel, a po asi osmdesáti kartách většina z nich vše prokoukne a jsou schopni vysvětlit, proč jsou červené karty zrádné. Potud je vše jasné, lidé prostě na základě zkušenosti došli k určitému závěru. Vědci z Iowské univerzity, kteří tento experiment prováděli, ale udělali ještě něco jiného. Každému hráči připevnili na ruce přístroj, který měřil, jak moc se jim potí dlaně. Potní žlázy totiž reagují nejen na teplotu, ale i na stres – když jsme nervózní, lepí se nám ruce. A tady to začne být zajímavé. Jak vědci zjistili, stresová reakce na červené karty se u hráčů objevila už po desáté kartě. Nevěděli sice proč, ale když tahali kartu z červené hromádky, zpotily se jim dlaně. Co víc, změnilo se i jejich chování, červeným kartám se nadále nevědomky více vyhýbali. Jak píše Gladwell, „hráči zkrátka prokoukli hru, dříve než si uvědomili, že ji prokoukli“.
Iowský pokus krásně ukazuje, že lidský mozek používá při řešení problémů dvě strategie. Pomalou vědomou a rychlou, jež naopak funguje pod hladinou vědomí. Onen počítač, který ve vašem mozku provádí rychlá rozhodnutí, se nazývá adaptivní nevědomí. Upotřebíte ho třeba, až se na vás bude na přechodu řítit auto a nebude čas promýšlet všechna rozhodnutí, jak reagovat. Potíž s adaptivním nevědomím tkví v tom, že s ním lze snadno manipulovat.
Nizozemští vědci kupříkladu nechali polovinu studentů pět minut přemýšlet, co by pro ně znamenalo dosáhnout profesury, druhé půlce pak nakázali myslet na fotbalové výtržníky. Poté jim dali poměrně složitý vědomostní test a ejhle! První skupina byla výrazně úspěšnější. Při jiném experimentu měli lidé skládat věty ze slov jako třeba „staré“, „šedivá“, „bingo“, nebo „vrásky“. Když pak vstali od stolu a odcházeli chodbou, pohybovali se znatelně pomaleji, než když přicházeli. Podvědomě začali přemýšlet o stáří a skutečně se chovali jako staří. Jindy dokázali vědci podobným způsobem přeprogramovat lidi v jedné skupině tak, aby byli agresivnější a v druhé, aby se chovali ohleduplněji.
Zdá se, že naše představy o tom, že se rozhodujeme a chováme na základě vlastní svobodné vůle, jsou iluzorní. Vnějším vlivům podléháme více, než si uvědomujeme. A zmanipulovat nás je tak snadné…
Lidé měli skládat věty ze slov jako třeba „staré“, „šedivá“, „bingo“nebo „vrásky“. Když pak vstali od stolu a odcházeli chodbou, pohybovali se znatelně pomaleji, než když přicházeli. Podvědomě začali přemýšlet o stáří a skutečně se chovali jako staří.