Uber plyn aneb dobře že stát hledá řešení
Vposledních týdnech opět prožíváme horkou fázi dlouhodobého sváru mezi klasickou taxislužbou a její alternativní variantou založenou na aplikaci v mobilním telefonu (nejtypičtěji Uber). Je to však globální svár, žádné české specifikum. V novozélandském Aucklandu již v roce 2015 zadržela několik Uber řidičů policie, v Kapském Městě v roce 2016 blokovali taxikáři cestu na letiště právě kvůli této konkurenční službě (nepřipomíná to něco?) a v Německu i v mnoha dalších státech soudy opakovaně Uber omezovaly či přímo zakazovaly a zakazují.
Ostatně Vrchní soud v Olomouci zrušil minulý týden předběžné opatření omezující Uber v Brně, nerozhodl tedy spor věcně, a nikdo tedy teď nemá navrch.
Argumenty zaznívají různé. V čem je však jádro sporu? Je Uber a jemu podobné služby legální? Na to nám odpoví soud. Zajímavější je však jiná otázka – měl by být legální? Na to soudy odpovědět nedokážou, na to si musíme odpovědět sami, resp. naši zvolení zástupci. Ti se tím také začínají usilovně zabývat.
V tomto ohledu je tedy nutné připomenout, že regulace taxislužby, jak se vyvinula od 90. let, má jeden hlavní konkrétní účel. Je jím ochrana spotřebitele. Ochrana před nepoctivou a nekvalitní službou. Proto tolik omezení, nároků a sankcí.
Nabízím zde tedy dvě možná východiska k regulaci služby typu Uber.
Jejich zastánci uvažují takto: Uber a jiné „alternativy“jsou regulovány samy od sebe. Konkrétní řidič klienta nepodvede, vše probíhá přes aplikaci, předem se ví, kolik zaplatí. Zpětně si klient navíc může prostudovat trasu. Proč tedy vztahovat regulace na takovou službu? Vždyť Uber je jen platforma, která propojuje prázdné místo v autě a nedočkavého cestujícího za předem daných podmínek. Je to přece typická ukázka sdílené ekonomiky, které mnozí předvídají nebývalý rozvoj a která má nahradit klasický koncept vlastnictví. Stejně jako u Airbnb, kde ponechávám přebytečný pokoj či byt, u Uberu pouze využívám přebytečného místa v autě. Sdílím ho.
Nabízím však ještě jinou interpretaci: Uber není sdílená platforma, je to klasická soukromá korporace. Jejím účelem není zaplnit volná místa v autech, která by stejně někam jela. Cílem je vytvořit armádu řidičů, kteří jí vytvoří zisk. Jakmile se objeví samořiditelná auta, během okamžiku nebude pro tyto řidičemísto. Nejde tedy o sdílení prostředků, jako je tomu například právě u Airbnb. Uber je klasický „zaměstnavatel“. Navíc spotřebitel je často překvapený, že částka, za kterou ve špičce jede, je násobně vyšší, než nejprve očekával.
Správné řešení asi leží někde uprostřed. Na jedné straně si musíme přiznat, že Uber není žádnou sdílenou ekonomikou, nebo jí je pouze okrajově. Na straně druhé však není možné ztratit při regulaci ze zřetele její hlavní cíl – ochranu spotřebitele. Proto je rozumné, že ministerstvo dopravy spolupracuje s taxikáři i Uberem a připravuje návrh změny zákona, která by umožnila postavit na roveň mobilní aplikaci a klasický taxametr. ONDŘEJ PREUSS
Uber není žádnou sdílenou ekonomikou, nebo jí je pouze okrajově. Na straně druhé však není možné ztratit při regulaci ze zřetele její hlavní cíl – ochranu spotřebitele.