Prezidentovy nové šaty

Zemanův zájem o umění nevěstí nic dobrého

Výběr lidí, kteří 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu dostali státní vyznamenání, byl v médiích již dostatečně komentován, stejně jako prezidentův projev. Ten byl právem popsán jako inkoherentní a poněkud samolibý, pokud nám prezident chtěl prezentovat svou vědeckou úroveň. Když pak Miloš Zeman mluvil o umění a společenských vědách, neznělo to lidově, jak jsme od něj zvyklí, ale naopak velmi nabobsky. Hlásím se proto „k několika ušlápnutým závistivým lidičkám, kteří sami v životě nic nedokázali“, a přicházím s komentářem k Zemanovým slovům. Obávám se, že ne všem došlo, jak byla nebezpečná. Znamenala další posun v mentální úrovni společnosti směrem dolů.

Umění vyžadující soustředění

Nikdy jsem nepreferovala umění, které pomalu nedokáže vysvětlit ani jeho autor či které vzniklo jen proto, aby zviditelnilo svého tvůrce. Pro spisovatele Jakuba Demla, jehož dílo Roman Jacobson zařadil k vrcholům české literatury vedle Tkadlečka a Babičky Boženy Němcové, byla srozumitelnost uměleckého díla doslova krédem. V roce 1923 k tomu Deml napsal: „Nesrozumitelnost nikdy nebyla mým úmyslem. Jenom člověk docela malý a nedoškolený chce být nesrozumitelný, aby se zdálo, že je moc učený a všichni ostatní lidé že nejsou ani dost hodni, aby mu dávali peníze a sezouvali mu boty.“Citát hodný vytesání do kamene by se prezidentu Zemanovi snad líbil, nicméně s jeho vlastním krédem nemá společného nic.

Zeman nefandí srozumitelnosti jako rysu dobrého umění, fandí „srozumitelnosti“proto, že ji zneužívá ve svůj prospěch a k manipulaci veřejným míněním. Fandí srozumitelnosti, která je prvoplánová, zplošťující a leckdy obhroublá a naprosto tupá. Miloš Zeman jako by vůbec nechápal, že i umění je práce. Nejen jeho produkce, ale i jeho vnímání. Četba textů Jakuba Demla vyžaduje soustředění a schopnost ocenit jazykovou ekvilibristiku, již Deml ovládal nedostižným způsobem. Výstupy klaunů, které vyznamenává Miloš Zeman, nevyžadují skoro nic.

Skutečná, nebo předstíraná omezenost?

To, že se umění pohybuje na různých úrovních a že je to tak v pořádku, je známá věc. Nevím, jestli Miloš Zeman byl někdy v posledních letech v některé světové galerii moderního a současného umění, ale tam by narazil na řadu příkladů nekomerčního umění, o které v době jeho vzniku skoro nikdo nezavadil a jehož tvůrci často žili a umřeli v zapomnění a bídě. Dnes si bez jejich tvorby nedovedeme představit moderní kulturu. Miloš Zeman se však tváří, že nekomerční umění je zbytečné, protože nikoho nezajímá. Podle něj je podstatné umění, o které se zajímají masy (a, dodejme, po kterém za pár let většinou neštěkne pes). Této premise prezident Zeman přizpůsobuje výběr vyznamenávaných umělců. Nevím, jestli je skutečně tak omezený, nebo jestli tuto omezenost jen předstírá kvůli vyššímu politickému zisku. Nedivila bych se, kdyby při tom pozapomněl, že lidé nejsou hloupí.

Ponechme stranou výtvarné umění, neboť z této oblasti Miloš Zeman za celou dobu výkonu své funkce vyznamenal jen sochařku Marii Uchytilovou, autorku sousoší lidických dětí, a Františka Ringa Čecha, který se krom jiného profiluje jako naivní malíř. Vynechme i architekturu, neboť představitele soudobé české architektury Zeman rovněž ignoruje. Letošní vyznamenání slovinského architekta Josipa Plečnika na tom nic nemění, protože je směšné vyznamenávat dávno mrtvého architekta, jehož přínos byl již tisíckrát zhodnocen. Zemanovo vyznamenání Plečnika je jen podivným a úsměv vzbuzujícím parazitováním na dávno prověřené hodnotě.

Co se týče současného českého umění, Zeman své „umělecké“postoje profiluje zejména v oblasti filmu a hudební popkultury. Nic nenamítám proti tomu, když prezident ocení popové stálice, pokud vedle nich ocení kupříkladu Soňu Červenou nebo Evu Urbanovou. Nicméně o vyváženosti prezidentova výběru lze s úspěchem pochybovat. Zatímco popové hvězdy byly vyznamenány snad již všechny, z umělců lopotících se na poli vysloveně vážné hudby to byla zjevná menšina.

Urážka celé profesní skupiny

Rozčarování vzbuzuje i prezidentův přístup ke společenským vědám. Česká historiografie za poslední čtvrtstoletí zaznamenala obrovský rozkvět, a to právě proto, že se mohla svobodně rozvíjet. O zásadních obdobích našich dějin toho dnes víme nesrovnatelně víc než v osmdesátých letech, a sice zásluhou stovek veřejnosti málo známých lidí, kteří často pracují za minimální odměnu. Prezidentovi je tato skutečnost v lepším případě jedno, v horším případě mu vadí. Jak si jinak vysvětlit vyznamenání „nonkonformního historika“, ve skutečnosti komerčně úspěšného popularizátora Vlastimila Vondrušky? Jeho práce je podle Zemana zjevně hodnotnější než práce skutečných historiků. Kdyby to byl jeho osobní názor, nic proti tomu. Ceremonií ve Vladislavském sále se však z něj stává názor oficiální. Tento názor je fakticky urážkou jedné profesní skupiny a jejím prostřednictvím všech, kdo pouze tvrdě pracují a nečekají za to horentní sumy.

V roce 1932 proběhla v Moskvě soutěž na Palác sovětů. Porota, za níž byl již tehdy ukryt všeřešící Stalin, nepřidělila první místo naprosto epochálnímu projektu od Le Corbusiera, ale místo toho ocenila tři spíše průměrné návrhy. Stalinův vzkaz byl jasný: nezajímá mě názor zahraniční ani domácí odborné veřejnosti. O všem teď rozhoduju sám. Nelze se ubránit dojmu, že Zemanovo gesto má podobně urážlivý význam.

Miloš Zeman nefandí srozumitelnosti jako rysu dobrého umění, fandí „srozumitelnosti“proto, že ji zneužívá ve svůj prospěch a k manipulaci veřejným míněním. Fandí srozumitelnosti, která je prvoplánová, zplošťující a leckdy obhroublá a naprosto tupá. Zeman jako by vůbec nechápal, že i umění je práce. Nejen jeho produkce, ale i jeho vnímání.