Litva se brání debatě o holokaustu
Většina Litevců se dnes snaží vytěsnit téma někdejších protižidovských pogromů z veřejného prostoru
VILNIUS/PRAHA Devětasedmdesát let od událostí, které vešly do dějin jako Křišťálová noc a které byly předehrou k pozdějšímu holokaustu, se v Litvě rozhořel spor o to, zda se pogromy na Židy odehrávaly pouze v nacistickém Německu, nebo je třeba se vyrovnat i s litevskou historií.
Podle některých historiků je namístě začít mladým Litevcům vysvětlovat, čeho a proč se dopouštěli jejich dědečkové. Většina veřejnosti se ale jakýmkoliv obviněním brání a téma pogromů zcela vytěsňuje z veřejného prostoru.
My jsme nevraždili
Už v lednu 2016 vyšla v Litvě knížka novinářky a literární kritičky Ruty Vanagaite Naši (Musiškiai). Bez obalu v ní popisovala, s jakou vervou se její krajané podíleli na holokaustu.
Několik měsíců poté, v srpnu 2016, zorganizoval litevský prozaik a režisér Marius Ivaškevičius vzpomínkový pochod ve svém rodném městečku Moletai. Právě tady v roce 1941 byly zavražděny dvě tisícovky litevských Židů. Ivaškevičius se snažil téma dostat do velkých médií, zahájit celonárodní diskusi na téma holokaustu a litevské viny. Velké úspěchy však neslavil.
Letos na podzim vyšla v Litvě knížka My jsme nevraždili herce a novináře Arkadije Vinokura. Jeho příbuzní z otcovy strany zemřeli v židovském ghettu v litev- skémměstě Kaunas, sám otec přežil nejdřív estonský koncentrační tábor Klooga a pak i Dachau. Osud té části rodiny, která se zachránila jen díky tomu, že utekla z Pobaltí do sovětské střední Asie, byl podle Vinokura už navždy ovlivněn strašnou zkušeností. „Otec zemřel ve dvaačtyřiceti a do smrti se nenáviděl za to, že přežil,“vypráví autor.
Rodiče mu ale nikdy nevysvětlili, co se koncem 30. let v Litvě stalo. „Mlčely oběti, mlčeli i kati… Málokdo z jejich dětí a vnuků ví, že dědové se účastnili masového vyvražďování Židů během německé okupace,“konstatuje Vinokur.
Nesahejte nám na hrdiny
Herec se rozhodl udělat z podílu Litevců na holokaustu téma široké veřejné diskuse. Natočil 35 rozhovorů s příbuznými těch, kteří se skutečně účastnili pogromů, což bylo dokázáno i soudně. Pak na základě těchto záznamů sepsal knihu.
Jenže litevská veřejnost nejspíš není na takové „prozření“ještě připravena. Začátkem listopadu byla byla kniha Ruty Vanagaite znenadání stažena z pultů všech knihkupectví v Litvě.
Navíc nezmizelo jen svědectví o zločinech Litevců Naši, ale i její další díla. Vydavatelství Alma littera, největší v zemi, s okamžitou platností přerušilo se spisovatelkou všechny dohody a anulovalo předešlé kontrakty. Přitom kniha Naši se v tu chvíli prodávala už rok a půl. Jenže nyní přišla spisovatelka s tím, že v archivu našla další alarmující skutečnosti. Jeden z vůdců litevských partyzánů zvaných Lesní bratři, slavných příslušníků domácího odboje, Adolfas Ramanauskas-Vanagas podle ní nemůže být považován za hrdinu, jak tomu bylo doposud, protože podepsal spolupráci se sovětskou tajnou službou NKVD a prozradil své spolupracovníky.
Strhla se proti ní masivní kampaň, nejen nacionalisté ji obvinili, že pracuje pro Moskvu a diskredituje litevskou nezávislost. „Litva ještě nedozrála do debaty o těchto problémech,“konstatuje autorka poté, co se proti ní obrátilo veřejné mínění, až na několik výjimek, jako je režisér Marius Ivaškevičius či herec a publicista Arkadij Vinokur. Nakonec své tvrzení o partyzánovi vlastizrádci zmírnila – prý neznala podrobnosti o tom, že byl krutě mučen, sovětští vyšetřovatelé mu vypíchli oko. „Nechtěla jsem přijít o klid a připravit o něj i svou rodinu,“prohlásila.
Litva, Ukrajina i Rusko
„Když jsem se v roce 1992 vrátil z emigrace do Litvy, léta 1940–45 byla silně mytologizována. Padaly výroky jako ‚Židi byli všichni zrádci a komunisti, sami jsou vinni tím, co se jim stalo‘, a to i v televizi! Historici zapracovali a zhruba od roku 2005 je v Litvě už považováno za korektní zavírat pusu těm, kdo veřejně vyjadřují antisemitismus,“říká herec Vinokur. A popisuje, jak v roce 2008 asi 500 lidí demonstrovalo v ulicích Vilniusu a křičelo: „Juden raus!“Na veřejnost a politiky to bylo přece jen příliš. Na dalším pochodu nacionalisté už volali jen: „Litva Litevcům!“Dobrou zprávu pro Pobaltí i jeho spojence je, že zatím vždy ve volbách krajní nacionalisté získávají zhruba 0,02 procenta hlasů, a místa v Sejmu jsou jim tedy hodně vzdálena. „Lidé je prostě nechtějí,“konstatuje Vinokur. Ale nechtějí ani o antisemitismu mluvit a připomínat si staré hříchy.
Podle běloruského politologa Alexeje Dzermanta obvinění Ruty Vanagaite citelně zasáhlo současnou litevskou mytologii – účast Lesních bratří na židovských pogromech, jejich spolupráce se sovětskou NKVD, to jsou v Pobaltí zakázaná témata. „Je to velmi bolavá otázka. Přiznat si, že během nechvalně proslulých kaunaských pogromů udělali Litevci špinavou práci za Němce.“
Antisemitismus v postsovětském prostoru je problémem. Nejen Pobaltí se bojí pravdivě pohlédnout do vlastní historie, s antisemitismem bojují v Rusku, Bělorusku a především na Ukrajině. V uplynulém týdnu v Londýně přepadl přistěhovalec slovanského původu sedmdesátiletou ženu v židovské čtvrti Stamford Hill a několikrát ji silně udeřil, přičemž vykřikoval slovo „Žid“, což je v ruštině, ukrajinštině, popřípadě polštině, označení hanlivé. Žena byla s otřesem mozku hospitalizována.