Láska ke dřevu žije v páté generaci
Nábytkářská firma Jelínek byla založena roku 1897, letos slaví 120 let. Současní majitelé bratři Jelínkové podnik zrestituovali v 90. letech a dnes už otěže pomalu přebírá syn jednoho z nich.
Kromě všudypřítomné vůně dřeva nelze nevnímat ani specifickou atmosféru místa. Vždyť právě tady vyráběl nábytek už prapraděd současné generace Jelínků před rovnými 120 lety. Dnes je hala ve Valašském Meziříčí zrekonstruovaná, s moderními stroji. Mimochodem: za ten poslední, v řádu několika milionů, obdrželi Jelínkovi ocenění za investici roku.
„Jedna věc je, že stroje stárnou a potřebujeme je obnovovat, zároveň máme vizi spojovat poctivé truhlářské řemeslo s moderními technologiemi. Bez toho bychom nemohli pružně reagovat na požadavky zákazníků,“podotýká David Jelínek, momentálně nejmladší z rodu Jelínků, který ve firmě pracuje. Některé stroje se podařilo koupit s podporou dotace z Evropské unie, jinémusí firma financovat sama nebo si vzít úvěr.
Co se ovšem dlouhodobě nemění, je láska k letokruhům.
Těžké začátky
Firmu v roce 1897 založil stolař Josef Volek a Jindřich Jelínek příslušel k jeho zaměstnancům. Podnik patřil koncem 20. let k úspěšným, a tak si Volek mohl dovolit vzít úvěr na rozšíření provozu. Jenže záhy přišla hospodářská krize, nebylo z čeho plnit závazky vůči spořitelně, která majetek zabavila a prodala městu. Z továrny na výrobu uměleckého nábytku se měl stát městský chudobinec.
Zručný Jindřich Jelínek si proto otevřel vlastní stolařskou živnost. A také si vzal za manželku jednu ze tří Volkových dcer. Dařilo se mu natolik, že posléze získal díky pochopení městské rady rodinný majetek zpět.
Další rozmach výroby zhatilo po válce znárodnění. Do objektu se nastěhovalo Lidové nábytkářské družstvo, které bylo „tak laskavé“, že přijalo manžele Jelínkovy za své zaměstnance a dovolilo jim bydlet v jejich vlastnoručně postaveném domě. Syn Vlastimil se na to nemohl dívat a odstěhoval se do Prahy. Firma upadla na 40 let do zapomnění, zpřetrhaly se veškeré obchodní kontakty.
Vášeň ke dřevu jako by ale Jelínkům kolovala v krvi. I v Praze Vlastimilovi synové Daniel s Tomášem zůstali věrni truhlářskému řemeslu. „Děda byl nadšený jach- tař, se syny jezdil na Slapy, kde si vyráběli plachetnice, stavěli chatu a pracovali se dřevem nejen jako truhláři,“vypráví David Jelínek. Přitom v nich dozrávala myšlenka navázat na rodinnou tradici.
„Já to znám jen z vyprávění, ale taťku prý napadlo, když v roce 1989 zvonili klíči na Václaváku, že by jim mohla být továrna vrácena,“vzpomíná David. Muselo padnout důležité rozhodnutí vrátit se s rodinami na Valašsko. David se narodil už tady.
Navzdory úspěšné restituci začínali bratři Jelínkové od nuly. Prostory byly v dezolátním stavu, stroje se nepodařilo získat zpět.
Důraz na kvalitu
Dnes má firma Jelínek kolem 80 zaměstnanců a letošní obrat by měl dosáhnout 80 milionů korun. K výrobě nábytku záhy přibyly ještě ortopedické lamelové matrace, aby byl pokrytý celý segment ložnicového nábytku, na který se firma zaměřuje nejvíce. V obratu firmy zaujímají přibližně třetinu. Největší část ukrojí ložnicový nábytek, zhruba 60 procent produkce, což představuje přibližně 1500 postelí za rok.
„V roce 2010 na nás dolehla krize, až jsme v roce 2013 spadli na asi 57 milionů, polovinu toho, co jsme utržili v roce 2009. Rok nato se nám ale podařilo odrazit ode dna a hlavně jsme si uvědomili, že to, co se dělalo léta, přestává fungovat, trh se změnil, zákazníci chtějí něco jiného a je potřeba značku oživit,“říká nejmladší z Jelínků.
Rodina tak stála před důležitým rozhodnutím, kudy se vydat. Levnější cestu zavrhli prakticky hned. „Jakmile bychom vyráběli levně, někde by se to muselo odrazit a my chceme být top kvalita Jelínek. Raději jsme se rozhodli cílit na zákazníky, kteří ocení, že jim poctivě vyrobená postel z masivu vydrží celý život, a už nehledí na to, zda stojí deset nebo třicet tisíc,“podotýká. Celkově ceny vyráběných postelí začínají na zhruba deseti tisících a designové typy se mohou vyšplhat i k šestinásobku.
Další generace
Právě rozčeření stojatých vod má být jedním z údělů 24letého Davida Jelínka v rodinné firmě. I když stále ještě studuje, stará se o marketing a obchod, spolupracuje s designéry a architekty. Je nasnadě, že jednou by firmu mohl převzít.
„Mám pocit, že bych toho měl mít na starosti postupně víc a víc. A vlastně to tak dopadá, protože mi to nedá a rád se do řízení firmy zapojuji. Přece jen taťka i strýc už jsou šedesátníci, nemají tolik energie jako dříve, navíc se dnes řada věcí – třeba v marketingu – dělá jinak,“říká David.
A co samotné řemeslo? „Od malička jsme si pořád hráli se dřevem, stavěli jsme vodní mlýnky, něco jsme řezali, stloukali, později jsem chodil k nám do výroby na brigády, bavilo mě to,“vypráví. „Ale pokud bych vedl firmu s tolika zaměstnanci, stejně bych se k řemeslu příliš nedostal, a tak jsem šel na gymnázium a poté na vysokou školu ekonomickou, abych spíše nahlédl do ekonomiky, marke- tingu a managementu. Pořád mě ale práce rukama baví a občas jezdím na montáže větších zakázek architektů, s nimiž spolupracuji.“
Přesto má David Jelínek pocit, že studia ho spíše než praxí zahlcují zbytečnou teorií. „Rodiče by si ale přáli, abych dostudoval a měl titul inženýra. Taťka je velký vizionář a fanoušek moderních technologií a přál by si výrobu postavit na momentálním fenoménu – průmyslu 4.0. Zjistil, že jej vyučují v Německu, takže kdo ví, možná ještě pojedu studovat do zahraniční,“popisuje mladý nástupce.
Jeho otec Daniel zastává ve firmě roli výrobního ředitele a inovátora, strýc Tomáš má na starosti ekonomickou a obchodní část. Rodinná symbióza podle něj funguje dobře. „I když řadu věcí řeší taťka se strýcem společně, prakticky se vůbec nehádají, naopak se dobře doplňují,“pozoruje David Jelínek. Pochvaluje si vzájemnou důvěru i to, že víceméně může být sám sobě šéfem.
Ne na sklad, ale na zakázku
Dříve si Jelínkovi nábytek navrhovali sami, dnes spolupracují s designéry. Na sklad se nevyrábí vůbec, výhradně na zakázku. Zboží si může zájemce vybrat v jedné ze čtyř vlastních prodejen, k nimž má brzy přibýt další v Praze, v partnerských speciálkách či na teprve dva roky starém e-shopu.
„Převážně ale chodí lidé na prodejny. Přes internet si kupují spíše doplňky nebo komponenty k našim obnovitelným ortopedickým matracím, čímž se prodlužuje jejich životnost,“podotýká David.
Firma zatím vyváží na Slovensko, do Rakouska a do Německa, ráda by ale expandovala i do jiných evropských zemí.
Novým trendem je podle Jelínkových návrat povrchové úpravy nábytku k přírodním olejům, které neprodyšně neschovávají povrch masivního dřeva. Tuzemští zákazníci upřednostňují dub, kdežto v zahraničí je obrovská poptávka po dřevině zirbe, kterou Češi ještě nestihli náležitě objevit.
„Neznají to. Zirbe byste našli v rakouských Alpách, v nadmořské výšce nad 1600 metrů a roste velmi dlouho, třeba 200 až 300 let. A díky těmto tvrdým podmínkám v sobě dokáže nastřádat velké množství pryskyřice, takže pak krásně voní. Zní to skoro šarlatánsky, ale dokonce existují vědecké studie, že pokud člověk spí v pokoji z dřeviny zirbe, zklidní se mu tepová frekvence. Spí pak kvalitněji a déle, čímž si prodlužuje život,“popisuje David Jelínek.
Dlouhé sušení a ruční práce
Každý kus nábytku je originál, a i když spoustu práce zastanou stroje, vše prochází lidskýma rukama. Stroje sice mají lví podíl na řezání, hoblování, vrtání či frézování, ale nakonec se Jelínkův nábytek jemně dobrušuje, lakuje nebo olejuje ručně. Jen díky tomu je možné docílit perfektně oblých hran a kvalitní povrchové úpravy.
„I z jiných firem víme, že měly roboty, ale nakonec zjistily, že stejně je nejlepší nábytek dokončovat ručně,“podotýká David Jelínek.
Část dřeva přichází do Valašského Meziříčí v již předsušených fošnách, jiné si tu i jeden rok pobudou ve venkovním skladu na čerstvém vzduchu, než následně putují na tři až čtyři týdny do sušárny, kde se postupně dosuší. Ve všech částech výroby pak musí být konstantní teplota a vlhkost vzduchu.
Až poté se pečlivě vybírá, se kterými kusy dřeva se bude pracovat dál. Kvůli sukům, prasklinám a jiným vadám se použije pouhých 35 procent řeziva.
„Pro nás je dřevo se sukem krásné, živé, ale český zákazník jej chce čisté a byl by klidně schopný výrobek reklamovat,“vysvětluje zástupce páté generace Jelínků s tím, že v zahraničí jsou vůči tomu shovívavější.
Ale ani zbytek nemíří do koše, buď se s ním vytápí hala, prodává se jako otop anebo se využije na výrobu dekoračních panelů.
I z jiných firem víme, že měly roboty, ale nakonec zjistily, že stejně je nejlepší nábytek dokončovat ručně
Autorka je spolupracovnice redakce