Za dědictvím Ruth Bondyové
Zemřela dlouholetá ambasadorka české kultury v Izraeli, významná spisovatelka, překladatelka a novinářka
Začátkem minulého týdne odešla ve věku 94 let Ruth Bondyová, jedna z nejvýznamnějších vyslankyň české kultury v Izraeli. Spisovatelka, novinářka a překladatelka, jejíž jméno bylo známé u nás i v Izraeli, který se stal jejím druhým domovem po druhé světové válce. Bondyová prošla terezínským ghettem, a jak často říkávala, byla „absolventkou“koncentračních táborů Osvětim a Bergen-Belsen – byla jednou ze čtyř lidí, kteří unikli smrti z celé pětadvacetičlenné rodiny.
V roce 1948 emigrovala do Izraele a brzy se vypracovala v oblasti, kde zdánlivě nemá nikdo, kdo s hebrejštinou nevyrůstal, co pohledávat: stala se novinářkou a rozhlasovou publicistkou. Vyžadovalo to jistě nemalou dávku odvahy a troufalosti. Skoro by se řeklo, že za jejím úctyhodným celoživotním dílem musela být určitá židovská chucpe, a tahle chucpe se táhne jejím životem jako červená nit.
Ochota k riziku
Jak jinak než neuvěřitelnou smělostí si vysvětlit, že jejím hned prvním překladem bylo Haškovo opus magnum, Osudy dobrého vojáka Švejka? Ruth Bondyová byla první a také poslední, kdo si troufl Švejka přeložit do hebrejštiny v úplnosti. „Dnes bych to udělala jinak, odvážněji,“poznamenala jednou v souvislosti s autocenzurou, jíž se držela mimo jiné proto, že pod překladem měla být podepsána spolu se svým tehdejším nadřízeným, redaktorem deníku Davar, který vystudoval ješivu. Do jeho úst se zkrátka neodvážila vložit některé z nejšťavnatějších perel Haškova textu, jakkoli zmiňovaná chucpe jí rozhodně nescházela.
Jindy, když si před svým nakladatelem stěžovala na nedostatky hebrejského překladu Kunderova Žertu, dostalo se jí odpovědi, tak ho přeložte sama; a stalo se. Kunderovy knihy, jichž se jako překladatelka ujala – mimo jiné jeho Kniha smíchu a zapomnění či Nesnesitelná lehkost bytí –, patří mezi to nejlepší, co vytvořila.
Život s hvězdou Jiřího Weila přinesla nakladateli sama a prohlásila, že tohle musí vydat. „Na moje riziko,“dodala tenkrát. Jejím posledním velkým počinem byl překlad Zahradníkova roku Karla Čapka – a je opět zapotřebí nemálo troufalosti a odvahy, rozhodnete-li se vědomě vkročit do buj- né houštiny evropských květin, jimiž Čapek osázel svou knihu. Bondyová si poradila i s touto výzvou.
Byla to žena srdečná a otevřená, dovedla se však ozvat a žádat pro sebe uznání, jaké jí náleželo. „Napsala jsem tři knížky o českých Židech,“řeklami jednou, „aby Češi poznali národ, který mezi nimi tisíc let žil.“Bondyová moc dobře věděla, že Češi potřebují někoho, kdo jim přiblíží svět Židů, stejně jako Izraelci potřebují někoho, kdo jim představí Čechy. A tak Čechům vyprávěla o židovském jazyce ( Mezi námi řečeno), o židovském jídle ( Boží hody), o židovských jménech ( Rodinné dědictví) – jedním slovem o životě a o kultuře.
Tím se podobala právě Čapkovi, který přiblížil Čechy Evropě a do světa vnesl cosi z češství. Sotva si vzpomeneme na někoho dalšího, kdo by byl tak výrazným představitelem české kultury v Izraeli nebo činorodějším zprostředkovatelem židovství v jeho rozmanitých podobách tady v Česku. Za svou práci získala Bondyová četná ocenění, stala se například vůbec první držitelkou Ceny Jiřího Theinera, udělené jí za zásluhy o šíření české literatury v zahraničí.
Myslet na budoucnost
Přesto když jsme se před téměř deseti lety setkali poprvé v jejím prostorném bytě s výhledem na říčku Jarkon v blízkosti Tel Avivu, řekla mi: „Necítím nostalgii po Československu. Umínila jsem si, že dokud jsou tam komunisti, tenhle pocit si zakážu. Poprvé jsem se tam vrátila v roce 1989 (jako zahraniční reportérka referovala o aktuálním dění během listopadového převratu – pozn. red.). Prahu mám moc ráda a čtyřicet let se mi po ní stýskalo. A chybí mi doteď. Ale zmizeli odtamtud Židé, takže nostalgii cítit nemůžu.“
Nikdy nedovolila, aby za ni druzí rozhodovali, kým je. Nechala si z předloktí odstranit číslo, které jí v koncentráku vytetovali nacisté – byla jednou z mála přeživších v Izraeli, kteří to udělali. V posledních letech se hlasitě ozvala proti tradičním cestám izraelské mládeže do nacistických táborů smrti v Polsku, čímž vyvolala značné kontroverze. „Když už,“napsala tehdy, „měl by jediný organizovaný školní výlet do zahraničí ukázat studentům krásy světa, seznámit je s kulturou jiných národů.“
Věděla, že Češi potřebují někoho, kdo jim přiblíží svět Židů, stejně jako Izraelci potřebují někoho, kdo jim představí Čechy
Ostatně jednou z jejích nejslavnějších publikací byla monografie o předsedovi Judenratu v ghettu Terezín ( Jakob Edelstein, 2001), v níž se snažila představit i tohoto muže jako složitou osobnost, postavenou před neřešitelná morální dilemata. Bondyová se snaží Edelsteinovi porozumět, nikoli nad ním vynést soud. A jelikož člověk se má zabývat životem, nikoli smrtí, Bondyová se zasloužila také o to, aby tiskem vyšel soubor čísel terezínského dětského časopisu Kamarád – pestrobarevný časopis plný života a příběhů.
Nejlepší bude tuto vzpomínku uzavřít jejími vlastními slovy, která napsala v roce 2013 právě na adresu výletů izraelských školáků do Polska po stopách zkázy a smrti. „S minulostí je třeba se vyrovnat, ale na prvním místě bychom měli myslet na budoucnost,“píše Bondyová. „Arogantní nacionalismus, nedostatek tolerance k druhým a odlišným, násilí maskované jako vlastenectví, nenávist k Arabům a výchova k pocitu nadřazenosti nesvědčí o tom, že bychom pochopili smysl tehdejšího masového vyvražďování: totiž že zlo a krutost se nevyhnou ani kulturnímu a civilizovanému národu, který se jinak pyšní špičkovou vědou a ekonomikou.“Přejme si, aby právě tato její slova dolehla ke sluchu lidí v Izraeli i Česku.