Zastíněné světlo v obrazech

Lidove noviny - - Orientace Salon - JOSEF GREŠ

Monumentální hradní výstava Světlo v obraze – český impresionismus nabízí návštěvníkům na šest stovek exponátů a těší se velkému zájmu publika. Je teprve ve své polovině, a už si ji prohlédlo na osmatřicet tisíc lidí. Zároveň ale v odborných kruzích sklízí kritiku. Je oprávněná? Orientace pozvala k diskusi krom výtvarných teoretiků a kritiků také kurátora Michaela Zachaře ze spolku Mánes, který expozici ve spolupráci se Správou Pražského hradu připravil. Michael Zachař účast přislíbil, o den později ale poslal jen stručné e-mailové prohlášení, v němž výstavu popisuje jako zcela jedinečnou a dodává, že o ní odmítá jakkoli debatovat.

LN Chtěl jsem na úvod dát slovo panu Zachařovi, aby představil svůj pohled. Protože to ale odmítá, ptám se vás, kdo máte vůči expozici výhrady, co přesně vám na ní vadí a proč?

Vzala bych to už od názvu. Myslím, že by úplně postačilo, kdyby se ta výstava jmenovala Světlo v obraze, bez té zmínky o impresionismu – lépe by to obhájilo její široký záběr. I když by to pořád nijak neobhájilo přítomnost děl současných autorů z pořádajícího spolku Mánes…

Především mi ale vadí, že výstava je koncipována vyloženě populisticky a že nabízí akademické kýče, aniž by k tomu byl nějaký jiný než tematický důvod. Nelíbí se mi ani scénografická architektura a nechápu, proč jsou tam zahrnuty i současné sochařské práce nebo čínské grafiky.

Udělat s tímto tématem a širokým časovým záběrem masovou výstavu lze i dobře, tahle se ale prostě nepovedla.

Lenka Lindaurová:

Je pravda, že svou architekturou i kvantem děl připomíná paříž-

Pavel Vokatý:

Na mě už při vstupu do Jízdárny padala zvláštní směsice pocitů, která by se dala charakterizovat jako mírně depresivní závrať spojená se stydlivým mrazením. Zmocňoval se mě pocit, že jsem navštívil vyvřelý depozit či obrazové skladiště. A nemohl jsem se zbavit dojmu, že za výstavou stojí také komerční zájmy. Celkově Světlo v obraze považuji za zmařenou šanci na klasickou blockbusterovou výstavu s mimořádným diváckým i odborným potenciálem. To je velká škoda. V Česku totiž stále máme jistý deficit výstav, které se zaměřují na minulé epochy dějin umění. Že to jsou výstavy, které někdo vnímá jako konzervativnější, nehraje roli. Jakékoliv téma lze udělat výstavně a odborně zajímavě, nově a přitažlivě.

Martin Dostál:

LN Proč ale vlastně kritizovat výstavu, kterou připravil privátní spolek? Nemá právo vystavovat si, co chce a jak uzná za vhodné?

Jistěže má. A já mám zase právo mít k tomu kritické připomínky.

Lenka Lindaurová:

Podstatné je, že jde o prestižní výstavní sál na rušné turistické trase na Pražském hradě, kde se před impresionisty velmi zdařile prezentovali

Pavel Vokatý:

To, co jste právě řekl, je klíčové! Jízdárna na Hradě, společně s Valdštejnskou jízdárnou, je dlouhodobě považována za víceméně nejprestižnější a také největší výstavní prostor u nás. Na výstavy do obou jízdáren se chodí a sleduje je i širší kulturní publikum a veřejnost.

Současně s tím je nutné ovšem říci, že provozovat v Jízdárně výstavy je velmi náročné – ekonomicky, odborně a také instalačně. Národní galerie, která byla dlouhodobým garantem jízdárenského provozu, nechává tuto možnost už roky ležet ladem, a výstavy tam tak v posledních letech vytvářejí privátní subjekty. Nikdo ale není schopen, a také ochoten, garantovat v těchto prostorách projekty dlouhodobě a systematicky. Černý Petr je tedy v rukou Hradu.

Martin Dostál:

Jenže kulturní politika Hradu je nyní téměř nulová. S její úrovní v 90. letech se ta současná vůbec nedá srovnávat.

Lenka Lindaurová:

Ideálním stavem by bylo, kdyby si Hrad uvědomil, že je svébytnou kulturní institucí, a podle toho také jednal. To znamená, že výstavní provoz by byl vnímán jako odborná a dlouhodobá činnost, nezávislá na tom či onom prezidentovi. Dnes má sice Hrad na kulturní provoz všech prostor k dispozici státní příspěvkovou organizaci – Správu Pražského hradu. Jenže šéfem celého areálu je prezident, a kulturní vzruch tak s jeho osobou stojí i padá. Mimořádný rozmach hradních kulturních aktivit z počátku 90. let se sice již za prezidentování Václava Havla postupně ztenčoval, nicméně

Martin Dostál:

pořád fungoval. Václav Klaus tento model přejal, ba dokonce rozšířil o jazzové koncerty. Současný prezidentský balvan ovšem zalehl nejen zemi, ale i hradní kulturní aktivity.

LN To je obecnější téma, které si jistě zaslouží někdy příště samostatnou debatu, vraťme se ale k výstavě, o níž je řeč teď. Co nám – návštěvníkům galerií – vlastně může český impresionismus dnes říci? Je ta výstava něčím živá, aktuální – snaží se nějak komentovat či nasvítit také něco současného, nebo je prostě jen čistě sumarizační či edukační?

Myslím, že jistý „edukační“potenciál má. I když český impresionismus nedosahuje kvalit původního francouzského originálu, stali se jeho autoři oblíbenými aukčními komoditami. Řekl bych tedy, že díky Světlu v obraze získá návštěvník lepší přehled, s čím vším se dnes obchoduje a jaká díla se v dražbách objevují.

Pavel Vokatý:

K tomu je ovšem potřeba také dodat, že výstavě historických věcí by nikdy neměl chybět aspekt nového pohledu. Takže ta, o které se bavíme, není ani živá, ani nijak objevná.

A není ani sumarizační, protože se nepodařilo zapůjčit zásadní díla. Jediný instalační vtip, který ovšem vychází trochu trapně, je obraz Ivana Exnera – šéfa pořádajícího spolku Mánes – vedle plátna Jaroslava Panušky...

Lenka Lindaurová:

Víte, ono období 19. století je teď u nás bohužel výstavní popelkou. Téma impresionismu – v českém prostředí by bylo přesnější mluvit spíše o umění přelomu 19. a 20. století – si tedy určitě zaslouží svěží a originální pohledy. Například expozice, které by nasvítily

Martin Dostál:

vzájemný vztah českého a německého uměleckého živlu, pohled na zhodnocení českého umění oné epochy z širšího evropského pohledu; na vztah s literaturou a hudbou…

Jako příklad by mohla posloužit třeba mimořádně navštěvovaná výstava ImEx, která před dvěma roky v berlínské Staré národní galerii konfrontovala francouzský impresionismus s německým expresionismem. Loni si zase londýnské publikum v Královské akademii mohlo užívat výstavu zaměřenou na téma zahrady v moderním umění od Moneta po Matisse. Takové výstavy mohou být dokonce iniciační pro ty, kdo se jinak s výtvarným uměním příliš nesetkávají.

LN Jaké je vůbec místo českého impresionismu v evropském kontextu? A zohledňuje či představuje to tato výstava dostatečně?

To jsme doufali, že se třeba dozvíme. Tato výstava – až na pár drobností – ale budí dojem, že u nás žádný impresionismus ani nebyl.

Lenka Lindaurová:

Je to jednoduché – české umění 19. a bezprostředního počátku 20. století v evropském kontextu nehraje roli žádnou. To je ale osud drtivé většiny evropských národních škol. Je to paradox, protože umění vycházelo z určitých obecně sdílených norem, jeho dosah ale byl a je omezený. To nicméně nesnižuje jeho význam národní, umělecký, výstavní či obchodní pro dané teritorium. Sám se občas rád na národní školy v cizině podívám, a to třeba i na umění 19. století v USA, které je u nás neznámé, v Americe ale vystavované, ceněné a dle mého i přitažlivé.

U nás je v umění té doby kupříkladu stále ještě nedořešená otázka vztahu k německému a rakouskému živlu, a tím pádem neustálé přeceňování či vyvyšování české identity. I otázka impresionismu u nás je poněkud kontroverzní, klasickým impresionistou byl ve francouzském slova smyslu pouze eklektický Václav Radimský, a navíc už notně s křížkem po funuse. Antonín Slavíček, který se k impresivní tvorbě dostal také opožděně, má však spíše vazby k německému impresivnímu expresionismu, zejména v závěrečné fázi své tvorby. Bohužel však v tomto komplexnějším ikonografickém pohledu na tuto epochu výstava zcela selhává.

Martin Dostál:

Výstava českých impresionistů v Jízdárně Pražského hradu vrací návštěvníky o sto let zpátky. V dobrém i zlém. FOTO MAFRA – MICHAL ŠULA

Jako v pařížském salonu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.