O vločkách, osudu a nás všech
Davidu Winklerovi je devětapadesát let, původně byl hydrologem a čas od času mívá prorocké sny. Na začátku knihy ho zastihujeme v okamžiku, kdy se po více než dvaceti letech prožitých na ostrově v Karibiku vrací do Ohia, kde kdysi při povodni zanechal svou milovanou ženu Sandy a malou dceru Grace. K útěku ho tehdy donutila snová vize, v níž právě při záplavách nedokázal vlastní dceru zachránit. Aby tomu zabránil, raději odešel z jejího života. Přestože se pak opakovaně pokouší navázat s nimi kontakt, odpověď na jeho otázky nepřichází. Aniž by věděl, zda jeho dcera vůbec žije, pracuje na ostrově jako hotelový zahradník a sblíží se s místní rodinou utečenců z Chile, která mu alespoň zčásti nahrazuje vlastní blízké.
Když jejich dceru Naaliyah zachrání před utonutím, přestane být pouze pasivním pozorovatelem vlastního života a rozhodne se vrátit do Spojených států a svou dceru najít. Tím ovšem nečekané zvraty v jeho osobním příběhu ani zdaleka nekončí: čeká ho cesta na Aljašku, k sobě samému, ale i do srdcí těch, které má rád.
Jako tekuté písky
Doerr zůstává věrný svému čistému vypravěčskému stylu i minimalistickému, ovšem o to přesnějšímu způsobu, jak vykresluje postavy. Bez potřeby manýr a experimentů. Obojí už předvedl jak v románu Jsou světla, která nevidíme, tak v povídkových knihách Sběratel mušlí nebo Zeď vzpomínek.
Znovu se projevuje autorova fascinace přírodou: pravidelným tvarem sněhových vloček, divokostí „vrtošivé“vody, mořem, živočichy i náladou rozmanitých krajin. Reálie v jeho prózách bývají propracované a autentické, což je zčásti dáno i tím, že sám žil v různých koutech světa, mimo jiné v Africe nebo na Novém Zélandu. K Doerrovým spisovatelským devízám patří i schopnost vykouzlit atmosféru, která pohltí. Nepotrpí si na květnaté věty, ale jeho jazyk má svou naléhavou poetiku a nepostrádá ani neobvyklé metafory. Pečlivě volí slova, popisované obrazy skládá v průzračný celek a někdy si při tom dá i načas.
Pomalejší tempo ale ničemu nepřekáží, naopak – vzniká tak atmosféra, která vtáhne pod hladinu příběhu jako tekuté písky. Pod základní dějovou linkou pak žije vlastním životem jakýsi druhý plán, který se mimo jiné ptá, co je to čas („Pohybuje se čas dopředu lidmi, nebo se lidé pohybují časem jako oblaka po obloze?“), jestli existuje osud („Jdu po cestě, která už na mě čekala, nebo jsem si ji sám zvolil?“) nebo třeba jak obtížné je odpuštění („Potom se vždycky ponořili do ticha, nechali si chvíli, aby se vyrovnali s nepatrnými posuny svých břemen.“).
Nemožnost uniknout svému předurčení
Autor se opět vrací ke svému oblíbenému motivu, a tím je hledání odpovědi na otázku, kdo nebo co je skrytým hybatelem našich životů. Ale stejně jako v románu Jsou světla, která nevidíme ani tentokrát Anthony Doerr důkaz o existenci této záhadné síly čtenářům ani svým postavám nedává – má přirozený smysl pro nevyřčené, a to ve formě i v obsahu.
A tak jeho hrdinové pochybují, hledají, doufají a dál zůstávají v nejistotě. Jedinou jistotou přitom je, že „nic není tak, jak se jeví“, všechno je neustále v pohybu a všechno je pomíjivé („Krystaly nemohly uniknout svému předurčenému schématu o nic víc než lidé. Všechno otesané do neměnnosti vzorce, do jistoty smrti.“).
Přesto naše počínání nemusí být bezvýchodné, i s předem daným scénářem lze hrát svůj part po svém. Navzdory pochybám tušíme, že mysterium života nemůže být pouhá náhoda. I proto si autor jako motto svého románu zvolil citaci z Keplerova pojednání O šestiúhelné sněhové vločce: „Musí existovat nějaká jednoznačná příčina toho, že kdykoli začíná padat sníh, jeho základním tvarem je vždy šestiúhelná hvězdice. Pokud se tak děje náhodou, proč nepadají vločky s pěti hroty nebo se sedmi? (...) Kdo otesal vločku, ještě než spadla, do šesti rohů ledu?“
Román amerického držitele Pulitzerovy ceny za rok 2015 Anthonyho Doerra nazvaný O dívce Grace nabízí zamyšlení nad tím, co určuje lidské životy, skvěle odvyprávěný příběh o vztahu otce a dcery i uhrančivou atmosféru.
Anthony Doerr: O dívce Grace
Autorka je publicistka