Goldoni místo Shakespeara
Když se soubor BodyVoiceBand přestěhoval z Jatek 78 do Venuše ve Švehlovce, připravil nové nastudování Shakespearova Večera tříkrálového. Místo alžbětinské veselohry jde spíš o komedii dell’arte plnou klauniád.
Loňský rok byl ve znamení pohybu na pražské nezávislé divadelní scéně. V NoD nastoupilo nové vedení Natálie Preslové a Janka Lesáka, které se oproti předchozímu stagionovému přístupu rozhodlo vytvářet vlastní repertoár, a s koncem roku odešly z Jatek 78 dva rezidenční soubory – 11:55 do NoD a BodyVoiceBand do Venuše ve Švehlovce. Druhé jmenované sdružení ve svém novém působišti nyní, v režii Zuzany Burianové, uvedlo inscenaci Večera tříkrálového.
Klíč k jejich uchopení Shakespearovy komedie nabízí již úvodní monolog knížete Orsina. Postava marně usilující o získání srdce hraběnky Olivie v něm hovoří o prchavosti lásky, o tom, že láska žije z hudby. Hudba se pak také stane, jak je ostatně v tvorbě BodyVoiceBandu zvykem, jedním z nedílných vyjadřovacích prostředků inscenace ať už v podobě písní, nebo hudebně-pohybových čísel. A zákruty partnerských (milostných) vztahů, jejich proměnlivost a pomíjivost, jejím ústředním tématem. Jako scénický leitmotiv metaforicky postihující tuto skutečnost Burianové slouží herecké nafukování a vyfukování balonků.
Jde, pravda, o zužující výklad hry, která nabízí přehršel i existenciálně zaměřených témat. Možná šlo o záměr, odhadnutí vlastních sil při poměřování se s textem, možná ne – každopádně Shakespearova hra se tím v podání BodyVoiceBandu posouvá spíše k rozverné goldoniovské komedii či komedii dell’arte. Tvůrci insce- naci budují pomocí nejrůznějších klauniád; zprvu rozpačitě, chladně vycházejících, později, ve zhruba poslední třetině, kdy dějové peripetie naberou na obrátkách a není nouze o zábavné situace, živějších. Inscenace i tak ale působí dosti „placatě“až sterilně a schází jí spád.
Hlubší, závažnější tóny jsou v ní přítomné jen stopově: při poslední replice samolibého a ctižádostivého, ostatními však až krutě ponižovaného Malvolia, když říká, že se všem jednou pomstí, která vyznívá skutečně zlověstně, či v náladě happy endu, který po všech příběhových přemetech, jsa podbarvován písní s intimně zaměřeným textem dramaturgyně Terezy Verecké, vyznívá trpce, tak trochu ve stylu hořkých komedií Pierra de Marivauxe, odhalujících neúprosné „mechanismy lásky“. Plnohodnotnějšímu rozehrání Shakespearovy hry, zdá se, také brání omezený počet účinkujících, z nichž někteří hrají bez jakéhokoli významového opodstatnění více postav. Vzhledem k množství linií, z nichž je Večer tříkrálový spleten, i vzhledem k tomu, že hra je, mimo jiné, převlekovou komedií, nejde o příliš šťastné řešení: přehledně předvést, kdo která postava je, jaký je její charakter a jakou hraje roli v poměru k ostatním, se tu příliš nedaří.
BodyVoiceBand vstupuje svým spíše tradičně činoherním Večerem tříkrálovým do kontextu produkcí Venuše ve Švehlovce, jež jsou zaměřené více alternativně. Teprve čas ukáže, co takové žánrové rozkračování s profilem této scény provede.
William Shakespeare: Večer tříkrálový
Autor je divadelní kritik