Jak také může znít „popina“
Jana Kirschner je bezesporu popová zpěvačka, na nic jiného si ani nehraje. Ale to, co nabídla na několika předchozích studiových albech a s čím přichází teď na své první živé nahrávce, koncertním dvojalbu Živá, je na míle vzdáleno tomu, co běžně pod poněkud degradujícím názvem „popina“rozumíme.
Více než dvouhodinové dvojalbum, jehož součástí je i odkaz na videonahrávky některých písní, není záznamem jednoho koncertu v jednu dobu na jednom místě. Naopak, obsahuje sestřih ze tří turné: Moruša: Biela v roce 2013, Moruša: Čierna o dva roky později a z předloňského Takmer sólo. Názvy napovídají, že první dvě šňůry byly navázány na vydání posledních dvou studiových alb Jany Kirschner a ta třetí byla specifickým zpětným pohledem na zpěvaččin repertoár.
V souvislosti s přípravou na posledně jmenované turné, které bylo součástí jejího bilancování dvaceti úspěšných let na hudební scéně, řekla Jana Kirschner LN na téma kontinuity svého hudebního vývoje: „Je to pořád to samé. Přesněji řečeno, je tam pořád stejná podstata. Ano, Moruša byla navenek komplikovaná, ale ve skutečnosti je zcela písničková a snadno poslouchatelná.“A to je základní dojem, kterým působí i aktuální živé dvojalbum. Že totiž vůbec není důležité, ze kterého alba ta která písnička pochází, ba dokonce ani ze kterého turné je konkrétní nahrávka. Vše do sebe dokonale zapadá.
Světová aranžmá
V podobě, ve které Jana Kirschner se svými spolupracovníky z převážně jazzové a alternativní scény a pod producentským vedením multiinstrumentalisty a svého uměleckého i životního partnera Eddieho Stevense písně aktuálně interpretuje, prostě není pochyb o jasné vizi. S tou je stavěn každý odehraný i zazpívaný tón, každý hladivý souzvuk i každá schválnost, jež slouží k narušení všech zavedených aranžérských i formálních postupů. A tak v tomto popu, anebo moderním šansonu, chceme-li, zní cimbál s klarinetem, stejně jako vysloveně jazzově improvizované sólo na vibrafon. Svůj největší starý hit Modrá, z doby, kdy ještě měla dávno svoji hledačskou budoucnost před sebou, zpívá Jana Kirschner jen za doprovodu akustické kytary Tomáše Fuchse, zatímco Iba raz z bílé části projektu Moruša vrcholí z průzračné „komořinky“v bezmála orchestrálně rozmáchlém výrazu.
Stejně tak korespondují skladby, jako je téměř instrumentální, velmi táhlá stěna Idú, jež otevírala černou polovinu Moruše, s ostrými songy, postavenými na mimořádně hybných groovech jako Duch mesta nebo Na čiernom koni. Obsazení různá, ale uvěřitelnost, vzájemné vyladění a autenticita nesporné. Plus – nebojme se to říci – na mnoha místech vysloveně světová aranžmá. Za která by mimochodem Róisín Murphy, pro kterou Eddie Stevens pracuje na světové scéně, mohla olíznout všech deset.
Dvakrát jinak
Zajímavostí druhého disku jsou dvě písně uvedené ve dvou verzích, což samozřejmě není výplň prostoru, ale názorná ukázka, jak Jana Kirschner s Eddiem Stevensem (neboť – při vší úctě k mistrovskému interpretačnímu podílu oněch bezmála dvaceti hudebníků a vokalistů – jsou právě oni protagonisty dvojalba) pracují. Jak písně obhlížejí ze všech stran a vždy na nich nacházejí něco nového. A tak Máj krásny máj je poprvé rozmáchlá pop-šansonová balada, vrcholící v náhle uťaté rytmické smyčce, a podruhé snad až ironický valčík, který přejde do aranžmá připomínajícího starší minimalistická díla Philipa Glasse, což je skutečně stylový skok par excellence. Ale ani ten neruší a do logického konceptu naprosto zapadá.
První uvedená verze songu O hore a vtáčkovi je postavena spíš na ilustrativních nástrojových i vokálních zvucích, jež dokreslují atmosféru melodie a tex- tu, zatímco druhá v repetitivním základu není vzdálena severskému popu, Stevensův klavír ovšem hraje i najazzle rozšířené harmonie, které vlastně posouvají do nové podoby i výraz zpěvu. Skladba končí v jakémsi až psychedelickém elektronickém rozmlžení. Když na ni naváže Občas, jediná písnička dvojalba, ve které se Jana Kirschner sama doprovází na akustickou kytaru, zatímco Stevens její hru a zpěv rytmizuje luskáním prstů, zdá se to být nejlogičtějším pokračováním, byť na jiném albu by možná takový skok způsobil nepříjemný šok.
Tolik invence, kolik je v provedení oněch jedenadvaceti nahrávek, slýcháme ve zdejší produkci skutečně zřídka. Nelze samozřejmě přeslechnout kvalitu oněch písní jaksi od samotného základu. Ale jejich vyznění právě v této podobě je zcela mimořádné.
Jana Kirschner: Živá