Mnich i voják Josef Koudelka
Desátý leden mám vrytý do paměti nejen proto, že je Břetislava. Ze školy si pamatuju, že toho dne míval narozeniny Gustáv Husák. Generální tajemník komunistů, obrýlená chladná obluda pookupační normalizace. Přisuzuje se mu tato reakce na výtku, že mění své názory: „Když prší, vezmu si ven deštník. Když ale vysvitne slunce, nebudu přece dál chodit po ulici s deštníkem, vypadal bych jako blázen.“
S desátým lednem a s okupací je však také spojen muž, který své názory nemění. Neřídí se tím, jestli mu do života zrovna svítí slunko, nebo prší. Když s velkým rizikem vyfotografoval okupační bratrské tanky v ulicích Prahy a dostal toto svědectví do zahraničí, fotografie šokovaly svět, ale mohly vyjít jen pod pseudonymem PP (Prague Photographer). Oním BŘETISLAV RYCHLÍK pražským fotografem byl moravský rodák Josef Koudelka, včera osmdesátiletý. Když Husákovi zasvítilo kremelské slunko, vyhnal Koudelku do exilu. Aniž to zamýšlel, pomohl mu. Koudelka se stal prvním Čechem v agentuře Magnum Photos, založené Henrim Cartier-Bressonem. Dostal základnu pro svobodnou tvorbu a pohyb po světě.
Ludvík Vaculík roku 1990 napsal: „Můj krajan Josef Koudelka byl v celém světě, zatímco já nikde. Možná proto jsme se nikdy nepotkali. Když ale vidím jeho ob- rázky, zdá se mi, že nemusím litovat svého sedění doma. Svět je škaredý.“Fejeton se jmenuje Můj krajan a stojí za to si ho přečíst, protože Koudelkovy fotografie vyprovokovaly Vaculíka k hluboké, existenciální a vizionářské úvaze.
Nevím už, kdo označil Josefa za mnicha fotografie, ale jeho skromnost, sebekázeň, pokora i niterná kontemplace nad svým dílem jsou odpovídající. Je legendární svou rezignací na módu všeho druhu (i když už též fotí na digitál). Boty, kalhoty, košile, bunda, opasek s ukrytým minimem peněz na přežití, to je taky výzbroj osamělého vojáka vysazeného na bitevním poli světa. Vaculík ho provokoval a prorokoval: „Přineste mi hluboké, veselé obrázky, povzbudivé a radostné, avšak plné ducha, síly a naděje! Nepřinesete, protože se nenajdou.“