Vojto, proč tak brzy?

Při sledování posledního dění kolem zprávy OLAF, neskutečných výroků strašidelného a trestně stíhaného agronoma Jaroslava Faltýnka, vyslovení důvěry vládě a očekávatelných sprostot anonymních prozemanovských trollů krátce před prezidentskou volbou na sociálních sítích si, přiznám se, připadám, jako bych četl Joyceovo dílo Finnegans Wake v mongolském překladu, Fakt ničemu nerozumím, a proto pomlčím. Tahle země zešílela? Její zvolení zástupci skoro všichni.

Tak k jiným, ještě smutnějším aktualitám. Za prvních pár dnů nového roku jako by nestačila smrt skvělého československého herce Mariána Labudy, odešel Vojtěch Lindaur. Ačkoli dost nesnáším tu hospodskou frázi o „kácení v našem lese“, pokud jde o oblast hudební publicistiky, je fakt, že necelých

Pondělí Neff pět let po úmrtí teprve čtyřiapadesátiletého Vladimíra Vlasáka odešla další nenahraditelná vynikající postava z oboru.

Drahý Vojta mi naposledy volal někdy na podzim a poněkud nesouvisle nabízel spolupráci na elektronickém měsíčníku Tři veteráni. Těsně před Vánocemi jeho nejbližší psali smutné zprávy, jestli ho nechci navštívit v nemocničním pavilonu, kde se zotavoval ze všech svých sebedestruktivních chorob. Už to nestihnu.

Tuším, že jsme se poprvé potkali na Opatově, kde v říjnu 1985 uspořádal tajný koncert kultovní zpěvačky Nico, načež ho hned vyhodili. Přešel potom coby redaktor do časopisu Gramorevue, který za tolerance šéfredaktorky Olgy Šotolové změnil firemní věstník Supraphonu v útočiště, kam psali autoři ze zakázané Melodie.

Úterý Putna

Středa Baldýnský

Tam jsem s ním zažil pěknou historku z léta 1989. Nesu mu článek a on špitne, že je u Šotolové Karel Gott a rozdává pozvánky na oslavu svých padesátin. Protože byl Vojta též pilným sběračem autogramů petice Několika vět, šťouchnul mě, ať mu ji nechám podepsat. Na Mistra jsem čekal v průchodu, samozřejmě se málem zhroutil a nepodepsal mi nic. Jenže! S Vojtěchem jsme s pozvánkou pro dva (sloužil jsem jako jeho manželka) na Gottovu opulentní trachtaci pronikli a ulovili pár protirežimních záznamů.

Další, již skoro revoluční zážitek s ním: 18. listopadu 1989 jsme vedli seminář pro začínající kritiky kdesi na Dědině. Nevím, kdo z nich přišel s rukou v sádře z Národní, tak jsme akci samozřejmě rozpustili, nastaly jiné starosti. Vídali jsme se pravidelně, když vedl časopis

Čtvrtek Rejžek Rock & Pop a Rock & All. Odvedl úžasnou práci na televizním cyklu Bigbít, napsal úchvatným, šťavnatým jazykem třeba knihy Šance sněhových koulí v pekle nebo Neznámé slasti, málokdo z tuzemských novinářů tak dokonale popsal v reportážích atmosféru slavného festivalu v Glastonbury. Takže, brachu Vojto, nikdy na tebe nemůžu zapomenout a drž mi tam někde nahoře místo, jo?

Samozřejmě si nakonec neodpustím poslední předvolební vzkaz. Kdo nebude jako já volit jasnou devítku, ať se pak ničemu nediví. JAN REJŽEK

Pátek Šustrová Sobota Hanák