Rodící se německá koalice a reforma eurozóny
Vprvní polovině letošního roku čekají německou kancléřku Angelu Merkelovou nejméně dvě velmi složitá jednání. Tím prvním je pokus o dojednání domácí velké koalice, tím druhým bude jednání o reformě eurozóny s partnery v Evropě a v Bruselu.
Jarní jednání o eurozóně v Bruselu a celkový postoj Německa záleží na tom, jestli se dva potenciální partneři v případné německé vládě vůbec budou schopni na tomto tématu dohodnout. Sociální demokraté podporují společný rozpočet pro eurozónu, chtějí vyjít vstříc představám francouzského prezidenta Macrona. Předseda SPD Martin Schulz schvaluje rozpočet pro eurozónu jako prostředek na zvýšení investic v celém tomto prostoru. Zatím to vypadá tak, že CDU odmítá jak společný evropský rozpočet, tak představu Evropské komise, že minimální roz- počet pro eurozónu bude zabalen do rozpočtu pro celou EU, tedy že to bude – slovy J.-C. Junckera v jeho zářijovém projevu – jenom jakýsi „řádek“.
Je tu rozdílný názor na funkci ministra financí pro eurozónu. CDU/CSU si představuje, že tato funkce má sloužit k utužování finanční a rozpočtové disciplíny, SPD si přeje, aby případný ministr financí pro eurozónu pomohl ukončit daňovou konkurenci mezi státy (k tomu by ovšem byla naštěstí třeba změna základních smluv EU, protože daňová agenda zůstává výlučnou pravomocí členských států).
Článek ve FAZ konstatuje, že se obě strany asi zatím chtějí vyhnout otázce společného pojištění vkladů a fondu, který má intervenovat při postupu vůči krachujícím bankám (resolution fund). Do médií zatím neproniká ani názor obou stran na budoucnost záchranného valu či fondu pro eurozónu, tedy Ev- ropského stabilizačního mechanismu ESM, který by se měl stát Evropským měnovým fondem (EMF). Předvánoční novinkou byl v tomto ohledu názor ECB, že monopol na slovo „měnový“má v EU ona.
Podle serveru Eurointelligence.com jsou titulky o tom, jestli eurozóna bude mít vlastního ministra financí, či ne, spíše zástupné. Ve skutečnosti jde o to, že Německo nehodlá připustit vznik nějaké struktury, která by mohla Berlínu vnucovat hospodářskou a rozpočtovou politiku nebo by se do ní mohla nějak vměšovat. Otázka také je, jestli ohledně reformy eurozóny bude probíhat boj mezi zdrženlivou a opatrnou německou představou a pokrokářsky velkorysou představou Francie. Ve skutečnosti se možná bude odehrávat spíše spor těchto dvou zemí a Evropské komise na straně druhé. Němci a Francouzi preferují ohledně budoucí intergrace eurozóny mezivládní dohody, Evropská komise trvá na tom, aby vládnutí v eurozóně bylo zakotveno a ošetřeno na úrovni celé EU.
Vraťme se v této souvislosti k zářijovému projevu J.-C. Junckera o stavu Unie. V něm jasně řekl, že euro je měnou celé EU, a vyzval i k vytvoření fondu, který by mohl nějak uspíšit možnost členství v eurozóně pro ty, kteří v ní ještě nejsou. V této souvislosti byl Juncker označován za eurofederalistu, což on jistě svým vnitřním přesvědčením je. Mnohem podstatnější ale je, že je Juncker předsedou Evropské komise, která má přímo v popisu práce zachování jednotné EU. Dvourychlostní Evropa a posilování mezivládních dohod mimo evropské právo může vést k rozklížení celku, jehož celistvost je Juncker přímo z titulu své funkce povinen bránit.
Důležitým tématem německého koaličního jednání je i představa hrubé velikosti příštího rozpočtu EU. Sigmar Gabriel, dosud sloužící ministr zahraničí za SPD, souhlasí s předsedou Komise Junckerem v tom, že EU nemůže plnit své úkoly s rozpočtem o velikosti jednoho procenta HDP.
Autor je předsedou správní rady IPPS