Iluze a realita

jsem před sebe ruce, abych zachytila skleničky s vínem, které by jinak už už spadly ze stolu. Docílila jsem pochopitelně jen toho, že jsem se dotkla obrazovky a film vypnula. Upřímně mě to pobavilo, ani jsem netušila, že jsem ještě schopna tak podlehnout iluzi.

Podobný pocit jsem měla, když jsem ve středu sledovala jednání sněmovny o důvěře vládě. Byla jsem – jako ostatně kdekdo – přesvědčená, že poslanci vládě důvěru nedají, že ten první pokus Andreje Babiše skončí ve slepé uličce, a tiše jsem žasla, proč tedy jednají celý dlouhý den a proč se tváří, jako by programové prohlášení brali vážně, když jsou stejně, jak tvrdí, rozhodnuti pro vládu ruku nezvednout. Připomínalo mi to nějaký zvláštní film, kde je všechno jen jakoby, nic se vlastně neděje doopravdy, to „dooprav-

Putna

Středa Baldýnský dy“může začít teprve po tom, co tohle jednání skončí.

A pak se mandátový a imunitní výbor rozhodl šlápnout na brzdu, protože si většina jeho členů plete svou roli a chtějí si hrát na detektivy, případně i na soudce. Realita se propletla s iluzí, poslanci zvedli ruce a film se vypnul, jednání sněmovny skončilo. Pokračování příští týden. Dle mého laického soudu se na trestní stíhání kvůli Čapímu hnízdu imunita nevztahuje, Andrej Babiš přece v té době nebyl politikem, takže není důvod, aby ho sněmovna nevydala, o jeho vině nebo nevině má rozhodnout soud. Jenže v tom filmu nevystupuji…

Tak snad raději nějakou reálnou realitu: 9. ledna oslavil pětaosmdesátiny český historik Vilém Prečan. Je to můj oblíbenec, a to hlavně ze dvou důvodů. Nejvíc kvůli „Černé knize“, ve které s někte-

Čtvrtek Rejžek rými kolegy pohotově sestavil dokumentaci srpnové okupace v roce 1968. A druhý, trochu méně romantický, důvod je jeho Československé dokumentační středisko, které zřídil v exilu v Scheinfeldu a kde shromažďoval samizdaty. Oboje je práce spíš archivářská než historická, však taky jednu svou knihu napsal a nazval „V kradeném čase“, mezi uchováváním toho, co by bylo škoda ztratit. Vážím si lidí, kteří nepokládají službu jiným či celému národnímu společenství za ponižující a neodříkají se jí kvůli něčemu víc „svému“. Takže na zdraví, Viléme! PETRUŠKA ŠUSTROVÁ

Pátek Šustrová Sobota Hanák