Olympionici tajili, ale neutajili
Těžko psát o něčem, co člověk neslyšel, a sice o nové podobě, respektive aranžmá české hymny. V každém případě si ale lze docela dobře představit, že takový pokus může vyvolat velké emoce, neboť sáhnout na sentimentální Škroupovu písničku, při jejíž reprodukci jihnou i svalnatí rabiáti, není jen tak. Jiná věc je, že drtivá část národa si na hymnu vzpomene tak nanejvýš u hokeje, ale nepochybně každý takový konzument bude mít na věc silný názor.
Ona je ale ta naše hymna opravdu líbezná, možná až trochu kýčovitá. A také je příjemně jiná než všechny ty ryčné, řízné marše, které jsou kromě Marseillaisy i dosti zaměnitelné, ta je opravdu krásně bojovná a má úchvatný rytmus. Však také se našli mnozí, kterým vadí, že první sloka naší hymny je málo bojovná, a tak by tihle vlastenci rádi zpívali i tu druhou, kde se hovoří o slavném plemeni Čechů, silném a vzdorujícím. Že text druhé sloky je směšně archaický odlitek z dob národního obrození, kupodivu nikdo neřeší, zkrátka krev země Bójů musí vydupávat válečný rytmus děj se co děj. Jen ať se keltské meče blýskají.
Ovšem je tu i druhá stranamince, i když je ta naše hymna jiná i vpravdě milá, je stará bezmála dvě stě let – Tylova a Škroupova Fidlovačka se poprvé hrála ve Stavovském divadle v roce 1834 a České republice slouží rovnou stovku. Ovšem neoficiálně se jako česká hymna objevovala už od 60. let 19. století a předtím ji potkávaly i zákazy.
Jedno je ale neoddiskutovatelné, za sto let se svět kolem nás zásadně proměnil a změnilo se také vnímání uměleckého díla, estetické kánony. A tak by možná i ta hymna nějaké změny unesla, ovšem musely by být invenční a poučené. Zatím nevíme, jak se Miloši Bokovi podařilo tyto premisy naplnit, musíme si počkat, až nám nové verze Český olympijský výbor odtajní. Proč ale nové verze zadával loni v létě a nechal je nahrát v prosinci, je docela rébus. Přece už muselo být jasné, že do olympiády se nestihnou zlegitimizovat.
Ovšem strčit je na tři měsíce do trezoru a dělat s nimi tajnosti není to úplně nejlepší řešení. Ani pro autora, který dokončil dílo a nemůže s ním na veřejnost. Něco takového v Česku stejně utajit nelze, a když to „praskne“, budí to ještě větší pozornost než při normálním zveřejnění.