Když prezident nemá virózu

To nám ten rok stého výročí vzniku republiky pěkně začíná! Nejprve nám veřejnoprávní televize naservíruje výpravný dvojdílný film o panovnici, jejíž rod jsme v roce 1918 slavnostně sesadili, a pak se čeští politici v přímém přenosu klaní nejzářivějšímu symbolu středověkého státu – korunovačním klenotům.

Rituál vyndávání svatováclavské koruny z krabice tentokrát neznesvětila vrávorající hlava státu. Podle kritiků se ale vyznamenali politici z hnutí ANO: Premiér se klenotům nepoklonil a primátorka Prahy se nejen nesklonila, ale prohlížela si je, jako by si ve zlatnictví vybírala přívěšek. Neúcta k symbolům státu, říkají jedni. Co byste chtěli od dvou Slováků, přisazují si další.

Korunovační klenoty nejsou oficiálními symboly státu, takže je otázka, proč by se jim měl někdo vůbec klanět. Z úcty k tradici, kterou představují? Úctyhodných tradic a jejich zhmotnění je kolem nás ale tolik, že bychommuseli žít v předklonu, abychom je všechny uctili. Hrdý občan republiky chodí ale vzpřímen a staré tradice ctí tím, že je přetváří v nové činy. Poklonkování před středověkou korunou není hodno demokratů a republikánů.

Zatímco svatováclavská koruna je skutečně starobylá, rituál jejího vybalování je produktem až 19. století. Romantické atributy tohoto představení – sedm klíčníků, katafalk, svíce, svatováclavský chorál – připomínají něco mezi pohanskou bohoslužbou a zednářským rituálem. Z hlediska demokratického laického státu je samozřejmě na pováženou přítomnost dvou katolických hodnostářů, kterou lze vyložit nejen jako zvýhodňování jedné církve, ale také jako trvající sepětí trůnu a oltáře.

Hrdý občan republiky chodí vzpřímen a staré tradice ctí tím, že je přetváří v nové činy. Poklonkování před středověkou korunou není hodno demokratů a republikánů.

Vroce 2016 proběhla v Lidových novinách zajímavá diskuse mezi historikem umění Pavlem Kalinou, který navrhoval, aby byly korunovační klenoty trvale vystaveny, a historikem a diplomatem Jiřím Šitlerem, který obhajoval současnou praxi. Kalina argumentoval příklady ze zahraničí. Například stále používaná britská koruna je trvale vystavena, rovněž tak svatoštěpánská koruna a další. „Proč se sekulární republika brání běžnému muzejnímu režimu koruny, v jejíž posvátnost dávno nikdo nevěří“, ptá se Kalina a označuje to za „trapnou hru na duchovno“(LN 10. 6. 2016).

Naopak Jiří Šitler připomíná unikátnost svatováclavské koruny a také délku tradice jejího vystavování. „Každá živá tradice má hodnotu i sama o sobě, zničit ji je jednoduché, ale obnovit se dá už jen s obtížemi. Věci totiž patří do muzea stejně jako zvířata do zoo – když je neumíme zachránit jinak a když je neumíme zachovat v přirozeném prostředí či kontextu.“(LN 15. 6. 2016) S tím by se dalo i souhlasit, je však otázka, zda má být součástí této živé tradice také poklonkování ústavních činitelů, které je poněkud komické, i když prezident zrovna nemá svou virózu.