Blýskání na slušné časy

Nesnáším psát, co píšou všichni ostatní, ale co naplat. Do prezidentské volby jsem se snažil nemontovat, moje základní preference byla sice jasná (než Miloše Zemana bych raději volil mnoho lidí, většinu zvířat, a dokonce i některé budovy), ale to překřikování o tom, zda volit takticky anebo srdcem, mladého či starého, profesora či sociálního antropologa, bylo nesnesitelné i pro mě, natož pro někoho, kdo třeba když si není úplně jistý, radši zůstane doma, aby něco nezkazil. Ale teď bych rád napsal, že i já si myslím, že největším vítězstvím těchto voleb byly prohry. Přesněji řečeno způsob, jakým se ti političtí nováčci, kterým tak výrazná většina voličů dala svůj hlas, vyrovnali s tím, že hlasů bylo míň, než chtěli.

Čtenáři mého věku si vybaví nesnesitelné pocity studu, které ve

Pondělí Neff všech musel vyvolat Paroubkův projev po prohraných volbách v roce 2006, o Zemanově krysím útěku ze Španělského sálu o tři roky dříve se sice mluví dodnes, ale méně, než by mělo. Politické prohry u nás mají tradici trapnosti a historii hysterie. Ale první kolo letošních prezidentských voleb nám předvedlo hned několik způsobů, jak se s prohrou vyrovnat, všechny ale obdivuhodné: od Horáčkova haurovského prásknutí do stolu a přepřažení svých koní do kolegova kočáru přes kalkulující Fischerovo vyjednání podmínek až po Topolánkův státnický projev, následovaný infantilním zábleskem vzteku na Twitteru, který mi byl vlastně sympatický, protože jsem si dovedl moc dobře představit, jak šíleně se jeho autor musel držet na uzdě, aby nezůstalo jen u jednoho. Ta dospělost na mě zapůsobila natolik, že

Úterý Putna

Středa Baldýnský jsem začal věřit, že ať už to za čtrnáct dní dopadne jakkoli, znamená to blýskání na slušné časy a ne výpravu do slepé uličky, kterou protřelí matadoři s úsměvem minou a budou dál rázně čvachtat kupředu ve své oblíbené stoce.

U Michala Horáčka bych se ještě rád zastavil. Po naší drobné rozmíšce loni v září jsem zde napsal, že rozhodně nemá srdce jako kníže Rohan. S omluvou to beru zpět.

Ale nejvíc bychom měli poděkovat Miloši Zemanovi. Za to, jak nás podupáním všeho slušného donutil slušnosti a velkorysosti si začít zase opravdu vážit. Toto není vítězný tanec, ó ne, já se samozřejmě připravuji na to špatné, ale už to nevidím jako to nejhorší. Protože když už i chlap s gulama Topolánek začal sázet na dobré vychování, mají to staří jedovatí plazi spočítané. A když ne teď, tak za pět let určitě.

Čtvrtek Rejžek

A chtěl bych Miloši Zemanovi poděkovat i za to, že se první část kampaně schoval na Barrandov a neotravoval vzduch jinde, bylo to o to hezčí. Všichni jsou si sice jistí, jak těch nadcházejících čtrnáct dní bude ošklivých, nevím, asi mají pravdu. Ale nezáleží to přece jen na něm. Pokud se my budeme k těm, co nevolí našeho kandidáta, chovat stejně, jako se chovalo osm konkurentů v první volbě – a po ní – k sobě navzájem, neprojevíme tím slabost. Je k tomu naopak potřeba velká síla. Ulehčí nám to ale světlo, které se objevilo na konci našeho tunelu. TOMÁŠ BALDÝNSKÝ

Pátek Šustrová Sobota Hanák