Digitalizace není všelék. Ani u daní

to, že se rozhodli pro online řešení a „zvolili cestu jdoucí s trendem dnešní doby, ocitající se na prahu IV. průmyslové revoluce. Řešení zvolené v právní úpravě tak lze z ústavního hlediska označit za rozumné.“

S tím však ne tak úplně souhlasili disentující soudci, kteří názor, že zejména starší a menší podnikatelé se mají smířit s tím, že jsou oběťmi čtvrté průmyslové revoluce, považují za značně necitlivý. Soudce Ludvík David v této souvislosti uvedl: „Jakkoli se zákonodárcům či exekutivě ‚vesnická‘ kultura nemusí zamlouvat a do internetové revoluce 4.0 se tito lidé nehodí, přece jen zde tato kacířsky řečeno ‚šedá‘ infrastruktura existuje a neměli bychom se jí vzdávat rychleji, než je nezbytné. Předivo společenských vztahů má snad i svůj vlastní vývoj.“

V souvislosti s digitalizací je pak zajímavý i rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze kterého vyplývá, že finanční úřad nemůže odmítnout daňové přiznání kvůli tomu, že není podáno elektronicky v požadovaném formuláři. V daném případě firma podala vy- plněné přiznání ve formátu PDF, ačkoliv daňová správa již delší dobu vyžaduje v případě elektronického podání daňového přiznání formát XML. Příslušný finanční úřad proto uvedené podání považoval za neúčinné. Firma se tak ocitla ve stejné situaci, jako by žádné přiznání ani nepodala!

Proti postupu daňové správy se bránila správní žalobou a Krajský soud v Ostravě jí dal za pravdu. Zpracované přiznání ve formátu PDF považoval za srozumitelné a jednoznačné, nebránící dalšímu zpracování ze strany finančního úřadu. Tomuto názoru pak přitakal i Nejvyšší správní soud. Ten navíc zkritizoval praxi, kdy to, jaký formát je vyhovující, nestanoví zákon ani vyhláška, ale pouhý pokyn daňové správy.

Formalismus není cesta

Než by ale mělo být formou vyhlášky nějaké technické řešení přijato, určitě by stálo za zvážení, jaké řešení je nejvíce „proklientské“z pohledu občanů a firem.

Co tím mám na mysli? Asi lze předpokládat, že většina občanů a zvláště firem v dnešní době ne- bude mít až takový problém se vypořádat s technickými prostředky. Když to ale dovedeme trochu do extrému, pokud je někdo připraven řádně uhradit svoji daňovou povinnost, ale své daňové přiznání vyplní na příslušném formuláři třeba i ručně, neměl by se stát tvářit, že je uvedené přiznání neúčinné, a takového poplatníka ještě sankcionovat. Vezmeme-li v potaz, že daňová správa deklaruje snahu zjednodušit nejen daňový systém, ale i vyplňování a po- dávání daňového přiznání, bylo by opravdu dobré nastavit systém tak, aby vyhovoval především občanům. V tomto duchu ostatně rozhodují i české soudy.

V tomto kontextu je možné ještě jednou zmínit názor disentujících soudců v nálezu o EET. Nejen pro podnikatelský segment by mělo platit, že stát by měl „vždy dobře vážit zavedení každé nové povinnosti, která podnikatelům ztěžuje jejich činnost“. Při tomto zavádění by měli zákonodárci „velmi bedlivě hodnotit, zda tato další povinnost je skutečně nezbytná a zda nepřiměřeně nezhoršuje podnikatelské prostředí. Tato opatření by přitom neměli posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu omezení již stávajících.“

Bylo by totiž určitě nežádoucí, aby daňová správa pod rouškou digitalizace a „průmyslu 4.0“prosazovala technická řešení, která sice slouží a zjednodušují práci daňové správě, ale nikoliv vždy i firmám a občanům. A už vůbec by jim neměla ztrpčovat život.

České soudy poslaly státu jasný signál, že ani v daňové oblasti si nemůže dovolit vše. Digitalizace nesmí být výhodná jen pro finanční správu, ale i pro občany. Pokud daňová správa chce zjednodušit podávání daňových přiznání, bylo by dobré systém nastavit tak, aby prospíval především občanům

Autor je partnerem v advokátní kanceláři Bříza & Trubač