Schyluje se k první Trumpově válce?
V Sýrii se vlastně nikdy neodehrávala regulérní občanská válka domácích sil, ale probíhá tam konflikt, v němž si relativně bezpečně a s nasazením svých místních klientů vyřizují účty hráči globální i regionální politické scény – od USA přes Rusko, Saúdskou Arábii a Írán až po Turecko. Právě Ankara o víkendu vstoupila do bojů za svou jižní hranicí, odkud se snaží vytlačit syrské kurdské rebely.
jsou sunnitští teroristé, Asadův režim v Sýrii a šíitská teokracie v Íránu. Po pádu Islámského státu se ale potvrzuje, že situace regionu je mnohem komplikovanější – v severním Iráku se na podzim rozhořely spory mezi centrální bagdádskou vládou a odstředivými Kurdy, na severu Sýrie dnes proti sobě stojí Turecko, tedy členská země Severoatlantické aliance, a sekulární kurdské milice YPG podporované Spojenými státy. Příznačné je, že všechny vyjmenované vzájemně válčící složky se v očích Západu donedávna těšily statusu sil bojujících proti teroru a dostávalo se jim za to peněz, výcviku i zbraní.
Afrín je Kurdy ovládaná enkláva oddělená od dalších oblastí držených YPG. Všechna tato území se ale táhnou podél turecké hranice a Washington navíc na sklonku roku přes ostré výhrady Turků i Sýrie vyhlásil plán použít YPG jako součást nově budovaných pohraničních sil.
Ankara opakuje, že jí nejde o tažení proti Kurdům jako takovým, ale proti „teroristům, kteří ohrožují nejen Turecko, ale i Sýrii“. Izraelský vojenský analytik Cvi Barel přiblížil situaci západnímu schematickému vidění těmito slovy: „Turecko vnímá vyhlídky na přítomnost syrských Kurdů na své hranici podobně, jako se Izrael dívá na možnost íránských sil působících v Sýrii na své hranici.“
Možná překvapivě lze hlasy uznávající logiku tureckého postupu zaslechnout i od samotných Američanů. „Turecko je jedinou zemí NATO, která čelí uvnitř svých hranic povstaleckým aktivitám, jeho bezpečnostní obavy jsou legitimní,“prohlásil v neděli před novináři americký ministr obrany James Mattis.
Mezi analytiky však přesto převažují názory, podle nichž mezi Tureckem a USA hrozí vážná spojenecká roztržka. Výše citovaný Cvi Barel ostatně nadepsal svůj článek v deníku Haarec titulkem Příští turecko-kurdská válka se povede ve Washingtonu. Simon Waldman zabývající se Tureckem na londýnské King’s College dokonce spekuluje, že na severu Sýrie se schyluje k „první Trumpově válce“.
Rusko to sleduje zpovzdálí
Turci nejenže neuposlechli výzvy Spojených států, aby se v syrském Afrínu zdrželi vojenských aktivit, ale podle řady indicií tuto operaci koordinovali s Ruskem. O víkendu přicházely zprávy, že Moskva dala Ankaře v tichosti zelenou a stáhla své letouny z oblasti, kde by mohlo dojít k rusko-turecké kolizi. Podle istanbulského deníku Hürriyet se už minulý čtvrtek, v předvečer turecké ofenzivy, v Moskvě sešel náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov se svým tureckým protějškem Hulusim Akarem a šéfem turecké tajné služby MIT Hakanem Fidanem.
IKreml má totiž na severozápadě své zájmy a v posledních dnech a týdnech za ně razantně bojuje – podle lidskoprávních or-
Operace Olivová ratolest
ganizací tak činí i velmi bezohledně, neboť o život přicházejí také desítky civilistů. V provincii Idlib syrská armáda podporovaná ruským letectvem a šíitskými oddíly zorganizovanými Íránem a libanonským hnutím Hizballáh útočí na tamní rebely. Zatímco Islámský stát se ve východní polovině Sýrie rozpadl na několik nesouvislých enkláv, nejdůležitější baštou džihádistů všech možných skupin se v Sýrii stal právě Idlib, kam jim v uplynulém roce umožňovali volný průchod jak Syřané při osvobození Aleppa od povstalců, tak Američané při dobytí bašty IS Rakky.
O tom, že v Sýrii jde velkým hráčům o Syřany až na posledním místě, mohou svědčit i včerejší slova ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, podle nějž Turky pobouřily jednostranné kroky Američanů, včetně vytváření třicetitisícových pohraničních sil z kurdské YPG. „Buďto je to nepochopení celé situace, anebo záměrná provokace,“vzkázal Lavrov do Washingtonu.