Nenápadné pravomoci
Prezidentův vliv na národní hospodářství je významný, dlouhodobý, byť nepřímý
eský prezident zdánlivě nemá takřka žádné ekonomické pravomoci. Nerozhoduje o státním rozpočtu. Nerozhoduje o výši daní. Nevypisuje žádné veřejné zakázky strategického významu. Pokud jde o mezinárodní obchod, může působit jako viditelný symbol – a prezident Zeman tak často rád činí –, ale to je vše. Ostatně Zemanovy „úspěchy“ohledně posílení českého exportu do Číny nejsou ani symbolické.
Toto vše ale neznamená, že by český prezident byl pro národní hospodářství bezvýznamnou figurou. Prezidentův vliv je významný, dlouhodobý, i když nepřímý.
Mezi ústavní prezidentovy pravomoci totiž patří jmenování členů Bankovní rady ČNB, ústavních soudců a vedení Nejvyššího kontrolního úřadu. Kromě toho prezident může udělit milost nebo amnestii obviněným ze závažné hospodářské kriminality – i toto je způsob, kterým prezident může ovlivnit ekonomické dění a jenž byl již skutečně využit.
Všechny tyto pravomoci jsou výlučné, nedělitelné a prezident nemá z ústavy povinnost svá rozhodnutí s kýmkoli konzultovat. Je zřejmé, že jmenováním správných či nesprávných lidí se názory prezidenta mohou dlouhodobě promítnout do výkonnosti české ekonomiky.
Světový unikát
Začněme Českou národní bankou. Její vliv je beze všech pochybností obrovský: kromě centrální měnové autority ČNB má v rukou ještě regulaci nad kapitálovými a finančními trhy. Je to mimochodem zřejmě světový unikát: stav a budoucnost celého českého finančního sektoru závisí na kvalitách prezidenta coby personalisty. Jinými slovy, dobrý prezident najmenuje kvalifikované centrální bankéře, aniž by jeho správnou volbu mohli hatit poslanci nebo ministři pod vlivem lobbistů a vlastních nekvalifikovaných názorů – ale platí i opak. Pokud prezident chybně zvolí vedení ČNB, může bankovní rada dojít k nesprávným a unáhleným rozhodnutím.
Význam této systémové konstrukce vynikne v praxi. Na podzim roku 2013 ban- PAVEL KOHOUT, kovní rada rozhodovala o zahájení měnových intervencí. Ačkoli hlasování rady je teoreticky tajné, z veřejných projevů jejích členů jasně vyplynulo, kdo jak hlasoval. Čtyři členové pro, tři proti. Nikoli náhodou byli zmínění čtyři členové hlasující pro spíše ekonomové akademického typu, pro které je teorie důležitější než realita. Ostatní tři, které můžeme označovat za „praktické“křídlo bankovní rady, měli jiný názor, ovšem byli přehlasováni.
Měnové intervence se tedy staly skutkem díky vášni předchozího prezidenta pro akademické tituly – a připusťme i v důsledku osobních sympatií či antipatií.
Jelikož neexistuje žádný tlak na změnu tohoto systémového nastavení, lze i u budoucích prezidentů čekat, že jejich osobní názory a preference budou mít dopady makroekonomického významu. Nejde jen o měnové intervence – z této nešťastné lekce se snad již všichni poučili, ale o měnovou politiku vůbec. A ještě o víc: stále je otevřená otázka přijetí eura. Osoba budoucího prezidenta nebo spíše osoby budoucích prezidentů mohou mít významný vliv, i když o euru nerozhoduje ani prezident, ani bankovní rada.
Ovlivňování budoucnosti
Ústavní soud má rovněž ekonomický význam – může rozhodovat v řadě sporů hospodářského rázu. Příklad: Ústavní soud zrušil v roce 2010 část zákona o důchodovém pojištění týkající se snižování důchodů. Rozhodl na základě stížnosti invalidy, který nebyl spokojen s výší důchodu, neboť přes poměrně vysoký plat pobíral malý důchod. Toto rozhodnutí mělo skutečně materiální dopad na penzijní systém.
Jmenování ústavních soudců je možná ještě důležitější než členů bankovní rady. V jejím případě jde „jen“o to, zdali měnová politika bude přísnější, nebo volnější, zda regulace bude těžkopádná, nebo o něco lehčí. Ústavní soud však může rozhodovat o budoucnosti systému jako takového.
Jiný příklad: v roce 1933 založil prezident F. D. Roosevelt úřad zvaný National recovery agency (NRA). Ve své podstatě šlo o zavedení regulovaného hospodářství se státem kontrolovanými maloobchodními cenami, přičemž princip kapitalismu volné soutěže měl být podstatně omezen.
O dva roky později se soudní spor týkající se NRA dostal k americkému Nejvyššímu soudu. Soudci měli na věc zásadně odlišný názor než FDR. Důsledkem verdiktu bylo takové okleštění pravomocí NRA, že úřad byl reorganizován a prakticky zrušen.
Nejvyšší soud tak zachránil Spojené státy před zavedením socialismu – anebo přinejlepším smíšené ekonomiky –, což byl osud, kterému semnohé evropské země nevyhnuly. Británie, Francie, Itálie, všechny tyto země prošly hořkými zkušenostmi s regulacemi cen, se znárodňováním, s přehnanou mocí státu, protože neměly silný a dobře obsazený ústavní soud. O Československu a dalších zemích, které vlivem geopolitiky spadly na druhou stranu železné opony, ani nemluvě.
Jak promítnout všechna tato fakta a zkušenosti do druhého kola volby českého prezidenta, je věcí každého voliče. Informací je hodně, názorů ještě více, ale svědomí má každý jen jedno.