Hold (ne)odtrženému Katalánsku
Rozdělení Španělska v souladu se zákonem je v podstatě nemožné. Politická hra o katalánskou nezávislost však nekončí
nělskou ústavu, pro setrvání ve společném státě. Levicoví Catalunya en Comú – Podem se nehlásí ani k jednomu. Po přepočtu hlasů na mandáty separatisté – Junts per Catalunya, ERC a CUP – mají většinu 70 ze 135 poslanců.
Proto zvolili 17. ledna šéfem autonomního parlamentu Rogera Torrenta z ERC, donedávna nepříliš známého 39letého starostu městečka Sarri`a de Ter u Girony. Ten vystoupil v katalánském parlamentu s relativně umírněným projevem, v němž vyzval k obraně demokracie, dialogu a pragmatismu. Zásadní krok se odehraje na konci ledna, kdy musí vedení parlamentu navrhnout katalánského premiéra.
Premiér na dálku
Za normální situace by byl zřejmě navržen na šéfa vlády předseda v pořadí druhého Junts per Catalunya a exprezident katalánské autonomie Puigdemont. Ten ale pobývá v Belgii a ve Španělsku je na něj vydán zatykač. Navzdory tomu trvá na svém jmenování, aby se dosáhlo stavu před suspendováním autonomní správy, a bude „uveden do úřadu“na dálku pro- střednictvím telekonference z Bruselu.
Jak by vykonával funkci premiéra z Bruselu, odpověděl stanici Catalunya R`adio – v průběhu svého funkčního období se stýkal s členy katalánské vlády jen jednou týdně v úterý na výkonné radě, v čemž by pokračovali. Zřejmě to myslel tak, že by létali v úterý do Bruselu a zby- tek vládní agendy by vyřídili e-mailem. „Velké firemní a vědecké projekty se také řídí za pomoci moderních technologií a Evropa ukazuje, že to je cesta,“dodal Puigdemont.
Jeho jmenování šéfem vlády „po Skypu“ale naráží na několik problémů. Právní experti katalánského parlamentu vydali prohlášení, že to odporuje jednacímu řádu. Podobného názoru je i španělský premiér Rajoy, který by okamžitě podal stížnost k Ústavnímu soudu, jenž by jmenování Puigdemonta pravděpodobně označil za neplatné. Především však Puigdemontovo jmenování a vládnutí z Bruselu nemá podporu spojenecké Katalánské republikánské levice, a dokonce ani několika politiků z jeho hnutí Junts per Catalunya.
Proč samostatnost?
Bilancí loňského podzimu v Katalánsku jsou čtyři politici ve vazbě obvinění z trestných činů, osm na útěku v zahraničí a mimořádně tvrdý policejní zásah v průběhu hlasování 1. října se stovkami zraněných. Co se stalo a proč nemůže vzniknout samostatné Katalánsko, podobně jako vznikla v Evropě řada jiných států?
Zakazuje to španělská ústava z roku 1978, a aby se mohlo hlasovat pouze na části území o celistvosti země, musela by se změnit. To by však musel schválit španělský parlament vysokým kvorem a v několika fázích, na což by poslanci museli mít velkou podporu voličů v celé zemi. Postoj například velké části Čechů, když se před 25 lety oddělovalo Slovensko, „když tolik chtějí, ať si jdou“, je ve Španělsku u voličů mimo Katalánsko ojedinělý.
Nejvyšším orgánem, který může závazně ústavu vykládat, je španělský Ústavní soud. Lídři katalánských separatistů sice mohou tvrdit, že je to španělský soud a jako příslušníci jiného národa neuznávají jeho legitimitu, ale tento kreativní výklad ústavy nemá ve Španělsku žádnou odezvu – ani mezi právníky a politiky, ani mezi voliči. Rozdělení země a odtržení Katalánska v souladu se zákonem je tedy víceméně nemožné.
V zemích s evropským kontinentálním právem je vznik nových států podle platných norem poměrně složitý, nenastane-li válka, revoluce nebo rozpad mocenských bloků. Tím se liší od Velké Británie, která nemá psanou ústavu – a vypsání referenda o samostatnosti Skotska bylo jen otázkou politické vůle, fantazie a vášně pro soutěž až na hranici hazardu.
Jedinými právními argumenty katalánských nacionalistů jsou právo na vlastní stát a zásada sebeurčení národů, která však není v mezinárodním právu nijak vymezena. Podle převažujících výkladů se zmínka o právu na sebeurčení v dokumentech OSN týkala jen dekolonizovaných zemí Afriky a Asie a neznamená automaticky právo národa odtrhnout se i s územím od většího celku a založit stát. Zásada sebeurčení národů bývá vykládána i tak, že jde o sebeurčení národa či etnika uvnitř existujícího státu, tedy možnost rozvíjet své politické, kulturní a národnostní potřeby.
Argument legality a nutnosti vynutit dodržování právních norem uplatňovaný Španěly podporuje i politický argument, že samostatnost nechce v Katalánsku ani polovina oprávněných voličů, což se v prosincových volbách ukázalo do jisté míry pravdivým. Existuje ještě druhá cesta k odtržení – nastolit faktickou politickou nezávislost bez ohledu na zákon, který se časem může nebo nemusí politické realitě přizpůsobit. Vznikla tak řada států.
Na tuto hru je však třeba mít značně nerozhodného protivníka a reálnou zahraniční podporu. Nestačí pouze přesvědčení části obyvatel o nezadržitelném historickém pokroku, politická podpora u volebních uren i na sociálních sítích a naštvanost na politiky a instituce státu, jehož nechtějí být součástí. A právě tuto hru začali loni hrát katalánští politici.
V zemích s evropským kontinentálním právem je vznik nových států podle platných norem poměrně složitý. Jedinými argumenty katalánských separatistů jsou právo na vlastní stát a zásada sebeurčení národů.
Horký podzim v Barceloně
Puigdemont a Junqueras nejprve vyhlásili na 1. říjen 2017 referendum o samostatnosti Katalánska, které mělo legitimizovat její vyhlášení. Hlasování označil španělský Ústavní soud předem za nezákonné, a proto premiér Rajoy avizoval, že mu zabrání. Ještě před rokem si ve Španělsku uměl málokdo představit v ulicích katalánských měst deset tisíc policejních těžkooděnců z celé země, jak útočí na volební místnosti, a politiky v „exilu“a ve vězení za jiné prohřešky než za korupci, v zahraničí to znělo jako z Marsu.
Proto Puigdemont a Junqueras zkusili, kam až bude španělská vláda ochotna zajít. Zřejmě ani sami nevěřili, že se v krátké době podaří nezávislosti Katalánska dosáhnout. Navzdory tomu se do této riskantní hry pustili, v čemž je povzbuzovala aktivní a dobře organizovaná proseparatistická část katalánské společnosti. Jenže španělský stát se rozhodl odpovědět razantně a nezůstat jen u verbálních odsudků.
Nejprve nechal premiér Rajoy v září obstavit autonomní vládě účty, z nichž mohla referendum financovat, a zatknout vrcholné úředníky, kteří ho organizovali. Před referendem pak trochu improvizovaně poslal do Katalánska deset tisíc těžkooděnců národní policie a civilní gardy, kteří měli hlasování zabránit silou.
To se zcela nepodařilo, protože deset tisíc policistů neuhlídá dva miliony lidí, kteří se rozhodnou jít volit a nepočítají s takovými obrovskými policejními manévry. Přehnaná brutalita španělských policistů v přímém přenosu televizních kamer také vyvolala antipatie španělské veřejnosti i části nerozhodnutých Katalánců, o zahraniční veřejnosti nemluvě.
Katalánský parlament navzdory dramatickým událostem v ulicích Barcelony a dalších měst přičiněním poslanců separatistických stran 11. října odhlasoval vyhlášení vzniku Katalánské republiky jako „nezávislého, svrchovaného právního demokratického a sociálního státu“. Kvůli procedurálním pochybnostem španělská vláda nabídla Puigdemontovi jednání a možnost přehodnocení postavení Katalánska, muselo by však být odvoláno vyhlášení samostatnosti nebo vysvětleno, co jím poslanci zamýšleli.
Katalánský parlament ale 27. října opět odhlasoval jednostranné vyhlášení nezávislého Katalánska a za několik hodin španělský Senát aplikaci článku Ústavy č. 155, který dočasně omezuje veškerý výkon samosprávy a převádí moc na orgány v Madridu. Na konci října Puigdemont z obavy před zatčením s pomocí katalánských policistů tajně odcestoval autem do Bruselu, kde se sešel s pěti uprchlými politickými spojenci a požádal o politický azyl.
Na začátku listopadu byl zatčen Junqueras a sedm členů katalánské vlády a dalších institucí. Někteří byli postupně propuštěni a stíháni na svobodě, ale Junqueras, radní pro vnitro Joaquim Forn, poslanec Jordi Sánchez a Jordi Cuixart, šéf organizaceO`mnium Cultural, ve vazbě zůstali. Na 21. prosince byly vyhlášeny předčasné volby do katalánského parlamentu.
Rozdělená společnost
Obrovské napětí vládlo celý podzim nejen mezi politiky, ale i občany. Sociální sítě se plnily urážkami i drsnými útoky na všech stranách, konaly se demonstrace pro i proti oddělení. Lidé se na ulicích Barcelony báli mluvit o politice, protože nevěděli, do které skupiny kdo patří. Na nestabilitu reagovaly i burzy. Těsně po referendu přesunuly svá sídla z Barcelony do jiných částí Španělska dvě banky Sabadell a Caixa. Následovalo je několik stovek velkých a středních společností.
Letos v polovině ledna bylo stanoveno nové vedení katalánského parlamentu, opět s převahou separatistů. Na začátku ledna vypovídali u soudu čtyři vazebně stíhaní politici, kteří usilují o propuštění. Sánchez i Cuixart uvedli, že vyhlášení nezávislosti Katalánska 27. října bylo jen „symbolické“a že znají jen ústavní cestu.
Bývalý člen katalánské vlády a poslanec Forn stejně jako Sánchez prohlásil, že bude-li současné katalánské vedení nadále usilovat o jednostranné vyhlášení samostatnosti, rezignuje na poslanecký mandát. A 23. ledna skutečně rezignoval. Krátce promluvil před Nejvyšším soudem i Junqueras, dvojka katalánského separatismu, který je ve vazbě od 2. listopadu, a také se distancoval od jednostranného vyhlášení samostatnosti. Navzdory tomu soud tyto čtyři muže z vazby nepropustil.
Komentátoři španělských listů se radovali, jak po několika týdnech ve vazbě radikální katalanisté otočili, a zároveň upozornili na věrolomnost jejich výpovědí – neuznávají autoritu španělského soudu, a proto prý nemají problém postupovat ryze účelově a před soudem nemluvit pravdu. Řekli ale, co řekli, a toto kolo evidentně vyhrál španělský premiér Rajoy.
Otázka počtu hlasů
Politická hra ani zdaleka nekončí. V katalánském parlamentu mají většinu separatisté, kteří se poučili z vývoje na podzim, a proto budou postupovat mnohem promyšleněji. Je tedy pravděpodobné, že na konci ledna parlament nejmenuje šéfem vlády Puigdemonta, protože by jeho jmenování na dálku opět napadl španělský soud, musely by se opakovat volby a nadále by platil článek ústavy č. 155, ale vybere podobného nového politika.
Bylo by dobře, kdyby obě strany začaly vyjednávat. Madridská vláda budemít výhodu, že dala najevo ochotu vynutit dodržování ústavy silou, ale i politický argument, že voličů, kteří volili v prosinci strany pro odtržení, není ani polovina. Jak velká část Katalánců usiluje o samostatnost?
Puigdemont měl částečně pravdu, když z Bruselu před volbami prohlásil, že autonomní volby nevypovídají o skutečném počtu lidí, kteří chtějí samostatné Katalánsko, a že jediným indikátorem je referendum. Říkal to sice v důsledku obavy, že separatistické strany přesvědčivě nezvítězí, a druhá část výroku o referendu je také sporná, ale kus pravdy Puigdemont má. Separatistický blok má v novém parlamentu opět většinu 70 ze 135 poslanců, ale jen díky přepočtu hlasů na mandáty.
Ve Španělsku i v Katalánsku, stejně jako v České republice, se pro přepočet hlasů na mandáty používá D’Hondtova metoda, která zvýhodňuje velké strany. Celkový počet hlasů pro odtržení je však jiný. K volbám 21. prosince přišlo 4 392 891 lidí, účast tedy dosáhla úctyhodných 79,09 procenta oprávněných voličů. Pro strany, které usilují o samostatnost – levicové republikány ERC, středové nacionalisty Junts per Catalunya a radikální levicové nacionalisty z CUP – hlasovalo 2 079 340 občanů, což je téměř o čtvrt milionu méně než polovina z celkového počtu hlasujících.
Ani prošpanělský konstitucionalistický blok stran – Cuitadans, socialisté z PSC a lidovci – nezískal nadpoloviční většinu. Je tu totiž Catalunya en Comú – Podem, které získalo 326 360 hlasů (7,46 procenta), ale nevyslovilo se pro odtržení ani setrvání. Hnutí mělo před volbami zálusk na mnohem významnější roli, než mu voliči přiřkli.
Chtělo jako neseparatistické, ale ostře vyhraněné proti španělské pravicové vládě sjednotit celé katalánské politické spektrum s výjimkou lidovců a Ciutadans v lidovou frontu, rozbít tím systém dvou nesmiřitelných bloků pro a proti odtržení a vymanit Katalánsko z krize. „21. prosince změníme Katalánsko a pak pomůžeme změnit celé Španělsko,“prohlásil sebevědomě před volbami předseda hnutí Xavier Dom`enech, který však nepodpořil do čela autonomní vlády Puigdemonta ani Inés Arrimadasovou ze Cuitadans.
Voliči ale přiřkli „franšíze“španělského marxisticko-marketingového projektu, hnutí Podemos Pabla Iglesiase, jež ovládá také barcelonskou radnici, jinou roli. Katalánská odnož Podemos Xaviera Dom`enecha a barcelonské starostky Ady Colauové se sice vyhýbá jasnému postoji pro odtržení, ale následuje a bude následovat politiku mateřské Podemos, která, ač silně protivládní, je proti odtržení Katalánska.
Hnutí Catalunya en Comú – Podem získalo téměř 400 tisíc hlasů. Voliči sympatizující s levicovou ideologií Podemos a zároveň s katalánským separatismem si mohli hypoteticky v katalánských volbách vybrat mezi Katalánskou republikánskou levicí a ideově blízkou radikálnější CUP – stejně jako se k této protikapitalistické radikální straně přihlásil bývalý lídr Catalunya en Comú – Podem jménem Albano Dante Fachin. Toho ovšem jeho někdejší spolustraníci ještě před volbami vyštípali z vedení kvůli sympatiím k separatistickému bloku.
Část radikálně levicových voličů si nakonec vybrala Catalunya en Comú – Podem, ač věděli, že není pro samostatnost. Je otázkou, zda lze sečíst hlasy tohoto hnutí a prošpanělského bloku, ale celkem jich je 2 228 421, a tudíž by nadpoloviční většina voličů v Katalánsku hlasovala pro strany, které nejsou pro odtržení.
Jednoznačně ale platí, že pro separatistické strany nadpoloviční většina voličů 21. prosince nehlasovala. Tuto většinu však separatisté neměli ani v předchozím funkčním období – navzdory tomu odhlasovali v parlamentu nezávislost a jejich lídři hovořili jménem celého katalánského národa.
Pes pro lov v noci
Události v Katalánsku celý loňský podzim i na přelomu let plnily španělská mé- dia, jako by se ve zbytku země nic podstatného nedělo. Ve Španělsku se zvedla vlna nacionalismu a tvrdých odsudků katalánských politiků. Důležitější roli než tradiční média ale v eskalaci napětí v Katalánsku sehrály sociální sítě. Útoky a vyhrožování na nich přicházely ze všech stran. Španělští politici, kteří roli Ruska v destabilizaci Evropské unie a jejích členských zemí dosud spíše přehlíželi, si uvědomili hrozbu manipulace ze strany ruských internetových médií.
Vláda sice nepředložila důkazy o vlivu ruských tajných služeb na eskalaci napětí v Katalánsku, ale o vlivu Moskvy hovořila opakovaně. Ministr zahraničí Alfonso Dastis dokonce v Kyjevě odsoudil ruskou agresi a zabrání Krymu, což by pravděpodobně kvůli svému značně shovívavému a pragmatickému postoji k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi neučinil, nebýt kritické situace v Katalánsku.
Podle volebních průzkumů veřejného mínění ze začátku ledna ve Španělsku značně posílila strana Ciudadanos (Ciutadans je katalánský překlad, pod kterým vystupuje katalánská část strany). Získala by jen o procento méně než lidovci, kteří vládnou v menšinovém kabinetu. Dle agentury Metroscopia by Ciudadanos ve volbách dokonce zvítězili.
Tato nová strana, jejíž předseda Albert Rivera se narodil v roce 1979 v Barceloně v rodině andaluského původu, útočí proti korupci a má ekonomicky poměrně pravicový program, ale je ochotna spolupracovat na vládní úrovni i se sociálnědemokratickou PSOE. V katalánské otázce však zaujímá protiseparatistický postoj a bývá často nekompromisnější než premiér Rajoy.
Zahraniční novináři považují Riveru za španělského Macrona a po debaklu lidovců v Katalánsku začínají Ciudadanos – alespoň podle volebních průzkumů – ovládat pravou část politického spektra ve Španělsku. Rivera přitom zosobňuje obyvatele Katalánska španělského původu, který se cítí Kataláncem i Španělem. I jeho jméno Albert je katalánskou verzí španělského Alberto.
Lidem jako on – narozeným v Katalánsku, kteří mají aspoň jednoho rodiče z jiné části Španělska – se v Katalánsku občas říká „charnego“(slovo pochází z označení pro psy k nočnímu lovu a má hanlivé konotace). Je možné, že „charnego“Rivera to dotáhne na španělského premiéra; minimálně na jednu z hlavních osobností španělské politiky.
Budou stíhaní katalánští politici odsouzeni za trestné činy vzpoury a zneužití veřejných fondů k mnohaletým trestům? Poroste počet obyvatel pro odtržení Katalánska, nebo narazil na strop?
Jak dál
Do konce ledna musí katalánský parlament jmenovat nového šéfa autonomní vlády, aby nebyly další volby a skončila aplikace článku 155, který suspenduje činnost autonomní správy. Možná tak učiní už dnes. Odhadnout, kdo to bude, a jeho politický kurz je však v podstatě nemožné – předsedou katalánského parlamentu se stal téměř neznámý politik Roger Torrent.
Pravděpodobně však separatistické katalánské vedení bude víc taktizovat – od svých cílů sice neupustí, ale nebude v blízké době riskovat jako v minulosti Puigdemont a Junqueras. „Charnegos“a prounijní Katalánci o sobě nechají víc slyšet a nenechají se tolik zatlačovat do pozadí politicky a mediálně aktivnější částí společnosti, jíž katalanisté nepochybně jsou.
Co se stane se stíhanými katalánskými politiky? Budou odsouzeni za trestné činy vzpoury a zneužití veřejných fondů k mnohaletým trestům? Nakolik politický vývoj ovlivní rozhodnutí španělských soudů o vině či nevině Oriola Junquerase a jeho lidí? Nejdůležitější však je vývoj počtu obyvatel Katalánska usilujících o nezávislost.
V uplynulých 15 letech se počet voličů separatistických stran téměř ztrojnásobil – v roce 2003 je podporovalo 17 procent obyvatel, dnes skoro polovina. Nejvíce jich přibylo v důsledku jednak finanční krize, jednak odmítnutí fiskálního paktu ze strany lidovců a nového statusu katalánské autonomie v letech 2010 a 2012. Roli hraje také generační výměna, jazyková politika i například protikorupční nálady, kdy by však měli být pranýřováni španělští i katalánští politici.
Poroste nadále počet obyvatel pro odtržení Katalánska, nebo narazil na svůj strop? Jak by se španělská společnost postavila ke Katalánsku, kdyby v budoucnu o jeho samostatnost usilovalo zhruba 70 procent obyvatel ekonomicky dosud nejúspěšnější části země?
Autor je ředitelem Českého centra v Madridu