Nejtěžší rok

bám. Například teprve loni zrušil federální odvolací soud volební zákon v Severní Karolíně, který zavedl povinnost voličů při registraci prokázat svou identitu, omezil počet dní, kdy bylo možné volit předčasně, zrušil registraci v den voleb a možnost volit mimo svůj volební okrsek – což jsou všechno opatření, která využívali především Afroameričané. Soud v odůvodnění napsal, že zákon „cílil na afroamerické voliče s téměř chirurgickou přesností“.

Podobných států bylo více. V Ohiu místní legislativa zkrátila otevírací dobu volebních místností pro odevzdání hlasu v předtermínu, a navíc povolila jen jednu otevřenou volební místnost na jeden okres. Jenže mezi okresy v Ohiu nejsou stejně velké na počet obyvatel – jsou mezi nimi venkovské, s populací pár tisíc lidí, ale i okres Cuyahoga, ve kterém se nachází druhé největší město státu Cleveland s nadpoloviční většinou černošského obyvatelstva. Výsledné fronty v Clevelandu patřily mezi nejdelší v Americe, táhly se několik stovek metrů a lidé stáli ve frontě na odvolení i několik hodin – a někteří to pochopitelně vzdali, protože měli jiné povinnosti.

Jak nakreslit hranice

Až u Nejvyššího soudu tak skončilo několik případů týkajících se volebního práva. Nejdůležitější z nich a zřejmě jeden z nejzásadnějších sporů tohoto desetiletí bude případ Gill vs. Whitford, který zřejmě redefinuje americkou politiku na mnoho let dopředu. O co v případu jde: vzhledem k jednokolovému většinovému volebnímu systému v USA není důležité jenom to, kdo kandiduje, ale také kde kandiduje, konkrétně jak vypadají hranice volebního obvodu.

Takže je důležité, i kdo hranice okrsku kreslí a schvaluje, což jsou ve většině států USA kongresy jednotlivých států. Změna hranic obvodů se vždy koná po sčítání lidu (to probíhá v roce končícím nulou). A pokud se stane, že v daném státě má jedna strana většinu v obou komorách státního Kongresu a ovládá i úřad guvernéra, je nadmíru lákavé nakreslit si ony hranice tak, aby ona strana zvýšila pravděpodobnost vítězství.

Protože volební analytika je v Americe na vysoké úrovni, mají strany sofistikované informace o preferencích na velmi lokální úrovni, což jim podobné volební inženýrství výrazně usnadňuje. V praxi se tak snaží voliče protistrany zároveň rozředit do více volebních obvodů a co nejvíc jich nahustit do menšího počtu obvodů. Výsledkem jsou občas bizarní obvody sahající přes půl státu, které pak politologové v televizi přirovnávají k „masce Zorra mstitele“, „čínskému drakovi“nebo „králíkovi na skateboardu“.

Už před dvěma sty lety se pro účelové stanovení hranic volebních obvodů vžilo označení gerrymandering podle guvernéra státu Massachusetts Elbridge Gerryho, který nechal překreslit hranice volebních obvodů ve svém státě tak, aby zajistil co nejlepší výsledek své strany. Jednomu z novinářů listu Boston Gazette takto vzniklý obvod připomněl mloka (anglicky salamander).

Dobrou představu efektu gerrymanderingu představuje stát Pensylvánie, který zastupuje osmnáct kongresmanů. V roce 2012 získali demokratičtí kandidáti do Kongresu o 83 tisíc hlasů víc než republikánští a Barack Obama v Pensylvánii vyhrál. Jenže křesla do Kongresu se nedělila devět ku devíti, ale třináct ku pěti ve prospěch republikánů. A tak to zůstalo po všechny další volby, i loni. Demokratičtí kongresmani v oněch pěti obvodech své volby vyhrávají s náskokem 30 až 40 procentních bodů, republikáni kolem deseti. Při pohledu na to, jak jsou volební obvody nakreslené – se zubatými hranicemi a podivnými tvary tenoučké podkovy či kladiva – je jasné, že tu volební kreativa zaúřadovala naplno.

Však také v pondělí nejvyšší soud státu rozhodl, že takto nakreslená mapa porušuje pensylvánskou ústavu, a nařídil ji změnit tak, aby k těmto extrémům nedocházelo. Podle nové mapy se bude volit už letos, což ještě dále zvyšuje šanci demokratů získat většinu minimálně ve Sněmovně reprezentantů. Abychom byli spravedliví, je nutné upozornit na to, že demokraté dokážou dost podobné kousky. Například Chicago je rozděleno do několika obvodů, kde k větší části obvodu ve městě samotném, kde se koncentrují hlavně demokratičtí voliči, je přilepena i část bohatého předměstí, kde se dají čekat hlavně voliči republikánů – což pro změnu favorizuje jako vítěze demokraty.

Cestou k Nejvyššímu soudu

Zda ale k překreslování volebních obvodů do demokratičtější a spravedlivější podoby dojde v celých USA, bude muset rozhodnout právě až Nejvyšší soud. Ten už vminulosti rozhodl o tom, že kreslení hranic volebních obvodů, které evidentně cílí na voliče podle rasového hlediska, je protiústavní, naposledy loni v květnu. Překreslování hranic obvodů podle stranického klíče má sice podobný efekt, ale u soudů dosud většinou procházelo, protože žalobci dříve nedokázali přesvědčit soudce o funkční metodě, kterou by stranický záměr za překreslováním hranic bez pochyb prokázali. Letos si věří výrazně více.

Spíše než na soudy ale demokraté zjevně spoléhají na to, že jejich voliči tentokrát k volbám přijdou i přes všechny překážky, a že když se jim v roce 2016 nepodařilo vyhrát na nejvyšší úrovni, o dva roky později na to půjdou tak říkajíc odspodu. Je velmi pravděpodobné, že se budou snažit republikánské kandidáty zobrazit jako Trumpovy loutky a kampaň povedou jako referendum o prezidentovi a jeho politice.

Je velká otázka, v jaké míře se Trump vydá z Bílého domu podporovat jednotli-

Návrat k populismu?

To by pro Ameriku bylo jistě vhodné, protože zatím má Trump problém dohodnout se s demokraty takřka na čemkoli. Nedávný nouzový režim, který vyvolala neschopnost schválit rozpočet na letošní rok, je toho důkazem. Dohoda o rozpočtu stála především na kompromisu v imigrační politice.

Na stole byl návrh dvou senátorů, který řešil problematiku ochrany před nelegálnímigrací: v podstatě peníze na prezidentovu vysněnou zeď na hranicích sMexikem. Na oplátku měli demokraté dostat řešení problematiky 800 tisíc takzvaných dreamers. To jsou lidé, kteří do USA imigrovali nelegálně se svými rodiči jako malé děti, vyrůstali v Americe a po loňském zásahu prezidenta jim nyní hrozí deportace do země, již nikdy neviděli a jejíž jazyk často vůbec neumí. Trumpův krok zrušit jejich ochranu před deportací je velmi nepopulární napříč stranickými liniemi, i mnozí tvrdí příznivci striktní kontroly přistěhovalectví často přiznávají, že tito lidé si zaslouží v Americe zůstat.

Dohoda ale bude obtížná, protože názorové rozdíly jsou nejen mezi oběma stranickými tábory, ale i uvnitř Republikánské strany, mezi oběma komorami (Sněmovna reprezentantů je daleko konzervativnější než Senát) i mezi Kongresem a prezidentem Trumpem. Je velmi nepravděpodobné, že se podaří dosáhnout kompromisu a odvrátit další nouzový rozpočtový režim, který může začít 8. února. A zavřené úřady dávají Američané za vinu více vládní straně než opozici, jak vychází z průzkumů veřejného mínění.

Letošní očekávané události tak prezidentovi moc nakloněné nejsou. Je otázka, zda vůbec prezident může z roku 2018 vyjít silnější, než do něj vstupoval, s Kongresem plným nadšených nových republikánů, kteří mu pomohou prosazovat agendu, s níž byl zvolen – mimo jiné i proto, že vůbec není zjevné, zda tuto agendu chce prosazovat. Příklon k populismu – a to ekonomickému, nikoli kulturnímu – přitom někteří republikánští stratégové uvádějí jako jeden z možných receptů na úspěch.

Faktem je, že by to mohlo získat nové voliče mezi skupinami, které stranu příliš nemilují – jako jsou ženy nebo mladí lidé. Vyloženě se nabízí investice do infrastruktury, které jsou populární mezi voliči a dá se na nich dohodnout s demokraty, kteří dlouho požadují nějaký infrastrukturní plán. Na druhou stranu vykopané příkopy mezi prezidentem a demokraty jsou velmi hluboké, zvláště po nepodařeném pokusu o zdravotní reformu v loňském roce. Daleko pravděpodobnější tak je, že do roku 2019 bude Donald Trump politicky oslabený a nucený ke kompromisům, které nakonec výrazně ohrozí i jeho šance na znovuzvolení v roce 2020.

Není pravděpodobné, že se podaří odvrátit další nouzový rozpočtový režim. Začít může už 8. února. Ze zavřených úřadů přitom Američané viní spíš vládu než opozici.