Z Malacek do Brna a Liverpoolu
narchie, do Vídně. Tam nejprve studoval na technice a od roku 1910 na nejprestižnějším středoevropském architektonickém učilišti – Akademii výtvarných umění u Friedricha Ohmanna.
Ten působil v devadesátých letech devatenáctého století v Praze a i po odchodu do Vídně, kde v roce 1904 získal profesorský post, zůstal s českými zeměmi v kontaktu. Mezi jeho žáky byla také řada studentů narozených na našem území – například Jaroslav Rössler, Claudius Madlmayer, František Krupka, Antonín Blažek, František Šrámek nebo Rudolf Wels. Poslední ze jmenovaných byl rovněž absolventem legendárních vídeňských kurzů u Adolfa Loose, s nímž později také spolupracoval. Není vyloučeno, že právě Wels seznámil Wiesnera s touto mimořádnou osobností, jež pak výrazně ovlivnila jeho další tvorbu.
Po skončení studia pracoval Wiesner nějaký čas v Ohmannově ateliéru, ale pak se vrátil do Brna, kde si v roce 1919 založil vlastní studio. Na vlastní noze se mu dařilo. Získal zakázky na budovy peněžních ústavů nebo rodinných a činžovních domů pro bohatou židovskou klientelu. Navrhoval však také sociální stavby, kavárny nebo luxusní obchody.
Máme-li charakterizovat Wiesnerův styl, jedná se o moderní klasicismus v jakémsi puristickém pojetí: jeho domy mají římsy nebo okenní šambrány, ale jsou zbaveny jakéhokoli dekoru. Architekt však věnoval velkou pozornost detailu i dispozičnímu řešení, využíval rovněž kvalitní stavební materiály. V tom všem je patrné, jaký vliv na jeho tvorbu měl brněnský rodák Adolf Loos.
Svébytným motivem některých Wiesnerových staveb se stala zejména barevná průčelí. Zejména omítky jeho rodinných domů mají na tehdejší dobu zajímavou paletu – od modré přes červenou až po zelenou. V některých návrzích je patrný i vliv funkcionalismu, stylu, který brněnskou scénu druhé poloviny dvacátých a třicátých let proslavil nejvíce.
Fiály ze zlatého fondu
K nepřehlédnutelným (protože velkým) Wiesnerovým dílům patří bankovní budovy Moravské zemské životní pojišťovny a banky Union v brněnských ulicích Mozartově a Beethovenově. Autor je navrhl v první polovině dvacátých let a jejich bezozdobné fasády s výraznými korunními římsami jsou citlivou reakcí na fakt, že stojí v sousedství barokního je- zuitského kostela. V obdobném duchu Wiesner navrhl i budovu portlandcementové továrny v Bratislavě, dále školu v Boskovicích nebo poštu v Šumperku, již zakončil svou (a Loosem) oblíbenou kýlovou střechou.
Autorovou nejvýraznější stavbou je brněnský palác Morava s kinem Capitol a sousedící přestavba Doretova dvora s průčelími z režného zdiva v kombinaci s travertinem. Esovitě prohnutá fasáda Moravy je zajímavým motivem. Společně s „brněnským Le Corbusierem“Bohuslavem Fuchsem pak v letech 1928–1930 Wiesner navrhl jednu z dominant brněnské avantgardní architektury – rozlehlý palác Moravské banky na náměstí Svobody s průčelím z bílého opaxitu (probarveného skla).
Také rodinné domy z architektova studia prozrazují silný Loosův vliv: jde zpravidla o plochostřeché kubusy s nepravidelně rozmístěnými okny různých formátů. Výjimkou jsou Steinova vila v Brně a Pickova vila v Praze-Smíchově v ulici UMrázovky (jediná Wiesnerova pražská realizace), jež jsou zakončeny kýlovou střechou.
Brněnské pohodlné rodinné domy v zahradách reprezentují vila Münz, Neumark, Haas nebo Wiegl s barevnými fa- sádami. Naopak skromně působí dva domky vybudované v roce 1928 v rámci Výstavy soudobé kultury jako reakce na známou kolonii, jež v jihoněmeckém Stuttgartu vznikla o rok dříve.
Nejznámějším Wiesnerovým dílem je bezesporu impozantní brněnské krematorium s kolumbáriem z konce dvacátých let. Stavba, jejíž těleso ozvláštňují kamenné fiály po obvodu, patří do zlatého fondu moderní meziválečné evropské architektury.
Ernst Wiesner unikl rasové perzekuci odchodem do Velké Británie, kde pak působil jako pedagog i architekt v Londýně a Liverpoolu. V Československu se však ještě v roce 1948 postavila dle jeho projektu dělnická kolonie ve VelkémMeziříčí. Jeho britskou nejvýznamnější realizací je pak římskokatolická škola St. Nicholas v Liverpoolu (1959–1969).
Dílo rodáka z Malacek připomněla v osmdesátých letech výstava připravená Vladimírem Šlapetou, v roce 2005 pak vyšla v Brně jeho rozsáhlá monografie. Hlavně ale byla v posledních letech kvalitně opravena řada dlouho zanedbávaných Wiesnerových staveb. V jedné z nich – vile Stiassny – je dnes studijní centrum moderní brněnské architektury a dům je možno také navštívit.
V malém seriálu o architektech, kteří se narodili na Slovensku a zanechali stopu v českých zemích, se tentokrát zastavíme u Ernsta Wiesnera. Osobnosti, jež zásadním způsobem přispěla k tomu, že v meziválečném období patřilo Brno k nejvýznamnějším centrům moderní evropské architektury.