Pouť za morálkou a mravy národů

telit se s pochybnými lidmi. Společenské mravy vyžadovaly úctu vůči rodičům, ale i výše postaveným. A konečně náboženská etika akcentovala uctivou bázeň a bezmeznou oddanost i pokoru před všemocnými bohy.

Apely na mravnost bývaly spjaty nejčastěji právě s nadpřirozenými autoritami. Třeba takový katolický páter a etnolog Wilhelm Schmidt razil ve své teorii pramonoteismu myšlenku, že se u všech prostých společností vyskytla nejprve víra v „nejvyšší bytost“spjatá s jakousi vznešenou mravností. Ta se prý projevuje v monogamii či solidaritě s druhými a „navrátila“se nám v křesťanství (jež formuje mravy desaterem).

Schmidtovo pojetí Praboha patří už toliko do zaprášených archivů, nicméně důraz na převládající druh etiky byl jako jedna z 67 univerzálií doložen u všech společenství v čase i prostoru. I staří Skandinávci měli třináct různých – jemně odstíněných – slov pro čest a naopak devět jiných pro hanbu v různé její míře.

Největší ctnost? Zabíjet cizáky

Pojem etika pochází z řeckého éthos, což značí mrav, zvyklost. Etika je jednak filozofickou disciplínou o morálce, ale také nepsaným souborem preferovaných pravidel odpovědného spolužití: nastiňuje, co je dobré a co ne. Už antičtí myslitelé Platón i Aristoteles (který podal první systematickou mravní teorii a rozdělil ctnosti) se zaobírali etikou stejně jako pozdější filozofičtí velikáni Spinoza či Kant. Kromě řecko-římské a židovsko-křesťanské tradice však existují i jiná pojetí etiky.

Mravy různých lidských společností byly a jsou – ó, jak překvapivé – různé. Rozdílnost se vyjevila zejména během objevitelských cest Evropanů na prahu novověku. Kupříkladu námořník Hans Staden zvěstoval po roce 1557, kdy vyšlo jeho svědectví Dvě cesty do Brazílie (česky 1957), jinakost mravů, kterou zažil coby zajatec amazonských indiánů Tupinambů, kde byl původně určen k zabi- jačce: „Tropili si ze mě posměch. Syn náčelníka Kuňambebe mi třikrát převázal nohy a s takto spoutanýma nohama jsem musel poskakovat po chýši. Smáli se a volali: Tady nám přiskákalo jídlo!“Žoldák Staden však nakonec přežil amezi indiány strávil asi devět měsíců. V druhé části své práce, etnology dnes velmi ceněné, podává zprávu o tupijském nativním obyvatelstvu a ve 22. kapitole se zabývá přímo otázkou: Co je jejich největší ctí? „Muž vidí největší čest v tom, když pobije hodně nepřátel, neboť to je u nich obvyklé. Má tolik jmen, kolik nepřátel zabil a nejváženější jsou ti, kteří mají jmen mnoho,“uvádí Staden o pojetí, jež indiánům nepřišlo nijak neetické.

Kulturní antropologie, kterou stávající český prezident nesnáší, užívá pojmu etický relativismus. Jde o připomínku, že nelze činit univerzální a mezikulturně platné etické soudy o jedinečných přístupech lidí ke světu, neboť se v každé kultuře vyvíjejí jinak a mají jiné zákonitosti. Převládající „kulturní vzorce“či „étos“různých společností se vědci pokoušeli zachytit a pojmenovat, takže klasici jako Ruth Benedictová nebo Clifford Geertz popisovali v Japonsku respektive na Jávě skryté ideje těchto kultur. „Sebekázeň ( šújó) čistí tělo od rzi. Z muže činí zářící ostrý meč, což je samozřejmě to, po čem touží,“napsala Benedictová ve slavné, ale též notně kritizované knize Chryzantéma a meč (1946, česky 2013).

K jednomu z nejvážnějších střetů rozličných mravů došlo během dobývání Ameriky. Ač se španělští dobrodruzi upínali k myšlence, že rázná conquista mečem obrátí indiánské pohany na křesťanskou víru, našli silného odpůrce jejich dovezené „etiky“. Byl jím misionář a dominikán Bartolomé de las Casas (1484–1566), jenž vytrvale brojil proti násilnostem vůči domorodcům. Kromě spisku O jedině přípustném způsobu obracení na víru (v němž upozorňoval, že násilím obrací na víru jen islám, nikoliv křesťanství), byl autorem zásadního textu O zemích indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější. Ten napsal v roce 1542 původně pro jediného čtenáře – španělského krále Karla V., ale poté, co kniha roku 1552 vyšla tiskem, otřásla světem. Vyjevila totiž spoustu krutostí amrzkostí, jichž se běloši v Novém světě dopouštěli pod hávem šíření víry.

Obrazy světa

Item jsem viděl, že Španělé ke kasikům (náčelníkům) a vynikajícím Indijcům posílali vzkazy, aby v pokoji a bezpečí přišli, slibujíce jim ochranné glejty; kteřížto, když se dostavili, byli ihned páleni. Za mé přítomnosti dva, jednoho v Andonii a druhého v Tumbale upálili, a ani kázáním jsem neuspěl zachrániti je od plamenů. A toto pravím při Bohu a svědomí, že pokud mám vědomost, obyvatelé Perusie nikdy neprojevili vzdor ani rebelství, ačkoliv byli sužováni zlým nakládáním a krutým mučením. A právem se raději na smrt připravovali, než by ještě jednou upadli v takové bědy, když Španělé byli tak věrolomni a pravdu zrazovali a jejich zemi tak tyransky proti vší poctivosti ničili a škodami bez čísla v poušť obracejí, psal o řádění v Peru Bartolomé de las Casas.

V práci, která vyšla roku 1954 i česky, píše o milionech mrtvých, mezi nimiž byly samozřejmě i děti nebo těhotné ženy; jako výslovně zmíněná manželka peruánského pohlavára, jež byla zabita „bodci z rákosí“, což znamenalo umučení a pomalou vraždu, kdy oběť krvácí z desítek či stovek ranek, načež zemře šokem anebo udušením.

Nejen v Americe posléze uspěla „protestantská etika“, jak nazval sociolog Max Weber nábožensky motivované postoje k práci a víře v protestantismu. Svým vlivným dílem Weber přesvědčivě doložil, jak se racionalizační ideje a vnuknuté „obrazy světa“promítaly do utváření kapitalistické společnosti, která čím dál více sází na výkon jako ctnost...

Jiný společenskovědní klasik, Gustave Le Bon – autor knihy o psychologii davu – se v jiné své práci zabýval dokonce i „duší“a morálkou národů. Morálkou míníme dědičnou úctu k pravidlům, na nichž spočívá existence nějaké společnosti. Že národ má morálku, značí, že má jistá pevná pravidla chování a že z nich nevybočuje. Poněvadž se tato pravidla dle různých dob a různých národů mění, zdá se, že morálka jest velice proměnlivá, avšak pro určitý národ musí býti v určitém okamžiku nezaměnitelná. Poněvadž je dcerou charakteru a nikoliv inteligence, jest pevně založena jen tehdy, stala-li se dědičnou a následkem toho neuvědomělou, upozornil na důležitý aspekt mravů, na podvědomou „samozřejmost“, v drobné knížce Psychologické zákony vývoje národů (1894, česky 1898).

I v české společnosti jsou někde pod povrchem, v milionech duší, vepsány docela nevědomé etické principy, které se časem a pod různými zásahy proměňují. Mísí se v nás křesťanstvím vštípená dobrota, laskavost a biblická přikázání, jejichž sílu ovšem rozmělňuje komunismem vybičovaná závist, ale i konzumní prospěchářství moderní doby.

Dnešní odpoledne ukáže, zda potomkům vzkážeme, že už je pro většinu lidí kmene Čechů přípustné lhát i na posvátném Hradě, anebo na naší zástavě zvítězí Pravda.

Právě dnes se Češi dozvědí, kdo povede naši zemi jako prezident. Není to však jen nejvyšší ústavní funkce, ale i symbolický vzkaz, jaké mravy a morálka jsou u hlavy státu přijatelné, snad i záhodné a lidmi masově posvěcené. Etika čili učení o žádoucím jednání uvnitř lidské komunity je dalším z fenoménů vlastních všem známým kulturám. Už staří Skandinávci měli třináct různých – jemně odstíněných – slov pro čest a naopak devět jiných pro hanbu v různé její míře

Autor je etnolog a historik kultury