Moje děti,
na víkend pryč.“K opatření, jaké navrhuje odbornice, se jednatřicetiletá Marie odhodlávala několik let. Chování manželovy dcery jí lezlo na nervy už od prvního dne – nechtěla ale dělat dusno, tak radši předstírala, jak malou zbožňuje. Čím déle hrála, jak se raduje ze společného programu, tím víc ji ale přetvářka vyčerpávala – a navíc bylo jasné, že teď sotva může jít před manželem s pravdou ven.
„On byl úplně na větvi z toho, jak úžasná slečna roste z jeho malé Adélky. Ale já viděla jen rozmazleného spratka, který musí být za každou cenu středem pozornosti. Musela jsem se strašně přemáhat, abych její přítomnost u nás doma rozdýchala. Kolikrát jsem se přistihla, že si přeju, aby třeba chytila chřipku a ze společného víkendu sešlo,“svěřuje se Marie. Křečovité chvíle „volna“strávené s nevlastní dcerou se na Marii začaly podepisovat psychicky i zdravotně – špatně spala a do práce se po víkendu vracela podrážděná, roztěkaná.
„Došlo to tak daleko, že jsem zkazila klíčovou objednávku pro klienta – a doma jsem se před manželem zhroutila. V slzách jsem mu všechno vyklopila – že už si nevydržím dál hrát na spokojenou rodinku, protože mám Adély až nad hlavu. Reakce mě překvapila – muž mě objal a řekl, že po mně přece nikdy nechtěl, abych se do něčeho nutila nebo dělala Adéle druhou mámu.“
Tátu mám jen pro sebe
Marie si až s odstupem času uvědomila, že se urputně snažila o titul „nevlastní matka roku“, i když to po ní vlastně nikdo nechtěl. Nemohla se vnitřně ubránit pocitu, že se s manželovou dcerou musí stýkat, protože jinak praskne, že ji nemá ráda. A to by přece svědčilo o jediném – že je špatný člověk, špatná manželka! Po několika měsících, kdy na příslušný víkend „vyklidila pole“a odjela do lázní nebo ke kamarádce, paradoxně zjistila, že tím udělala službu všem. Manžel ocenil, že se domů vrací usměvavá, Svébytnou výzvu přináší i soužití s dítětem, které nevlastnímu rodiči dělá naschvály – dává najevo despekt, neposlouchá, provokuje, sabotuje jakoukoli snahu o sblížení. Běžná denní komunikace se v takovém případě může jevit jako procházka po minovém poli. Podle Lucie Mucalové, brněnské terapeutky a koučky v oblasti mezilidských vztahů, je důležité pochopit, proč dítě vysílá nenávistná gesta. „Může jít o nesouhlas. ‚Je tu přece maminka a nikdo jiný na světě nemá právo mi něco přikazovat. Já ti, táto, ukážu, že ji zničím!‘ Tohle vše se v hlavě dítěte může odehrávat. Dítě moc chce, aby vás dostávalo na lopatky. Cítí se jako vítěz, pokud vás rozhodí, pokud vás vidí zoufalé nebo vzteklé. Pro něho je to v tu