Dalekých výhledů i neobvyklých zákoutí.
VŽelezných horách si na své přijdou milovníci přírody, technických památek i hradů a zámků. Mezi nimi vede prim zřícenina hradu Lichnice. Proč vás sem lákám právě teď? Protože i když je Lichnice oficiálně přístupná jen v hlavní sezoně, po cestičce kolem brány se sem dostanete kdykoliv. A hlavně se blíží jedna z nejlepších akcí, zimní táboření. Koná se vždy první únorový víkend, takže je čas začít balit!
Hradu, který si v Železných ho- rách na kopci Světlíku nechal ve druhé polovině 13. století postavit Smil z rodu Ronovců, se říkalo Lichnice, Světlice či Lichtenberk. O necelých sto let později král Karel IV. zařadil Lichnici ve svém zákoníku Majestas Carolina, podobně jako Karlštejn, Loket či Svojanov, mezi hrady za žádných okolností nezcizitelné. Po třicetileté válce bylo všechno jinak a strategická poloha a nedobytnost se Lichnici vymstily. Na příkaz krále Ferdinanda III. ji zkrátka rozbořili, prý aby se tu náhodou neusadili lapkové. Kamení z Lichnice si postupně odnesli lidé z okolí, a tak dnes jsou k vidění jen základy budov, vstupní brána s opevněním, torzo věže, části příkopů, valů i hospodářských budov, a v sezoně dokonce i malé hradní muzeum. Nezdá se, že by to někomu vadilo; travnaté prostranství je skvělým místem pro letní rytířské turnaje, historické jarmarky, sokolnická představení, koncerty a noční ohňové show. A samozřejmě také pro zimní táboření; letošní ročník je už pětačtyřicátý.
O kruté panně
Novinkou je zbrusu nová rozhledna, vestavěná ve zbytcích hradních zdí. Podle hrdinky místní pověsti se jí říká Milada a rozhlédnete se z ní nejenom po okolí, ale i po samotném hradním areálu. Ovšem neodpustím si jednu dobrou radu: pokud máte kamarádku Miladu, na Lichnici ji s sebou neberte. Proč? Čtěte dál.
Kolem Lichnice se totiž točí příběh, který se svou krutostí a drsným koncem od běžných hradních pověstí hodně liší. Místem děje je jednak samotný hrad, jednak skalní útes nad Lovětínskou roklí; z Lichnice to k němu máte jen pár set metrů. Hrdinka příběhu se jmenovala Milada, což byla dcera lichnického pána a holka jako lusk. Až potud se Miladám příběh líbí, ale pak se to začne kazit: Milada z pověsti si totiž skálu nad roklí vybrala jako místo, kde bude zkoušet své nápadníky. Každý rytíř, který se chce ucházet o její ruku, prý musí prokázat svou statečnost tím, že v plné zbroji vyjede na skálu Po letech, kdy se Miladě podařilo zlikvidovat veškeré okolní rytíře a už nezbyl nikdo, kdo by měl zájem, se náhle objevil další hrdina. Jenže tenhle muž si předem zjistil, co ho čeká, a do podkov svého koně nechal zasadit diamanty. Díky tomu úkol zvládl na jedničku, jenže svatební zvony na Lichnici stejně nezvonily. Statečný rytíř si Miladu rozhodně vzít nechtěl; po poslední otočce sňal z ramene kuši a všechny své nešťastné předchůdce pomstil tím, že krutou (a s ohledem na to, kolik let v pověsti uplynulo, tak zřejmě už dost starou) potvoru Miladu zastřelil. Rytíř s koněm zmizel v dálce a už ho nikdy nikdo neviděl. Skále nad roklí se od té doby říká Dívčí kámen a všechny Milady opouštějí Lichnici s přesvědčením, že staré pověsti, jakož i ti, kdo je vyprávějí, by si zasloužili nějaký vypečený trest. Třeba vyjet na Dívčí kámen… a dál už to znáte.