Zakořeněná

Ano, ty protivné tulipány, afrikány amacešky točící se stále dokola na stejném místě po celý váš život, to je ono. To je ta tradice. Kdybychom se chtěli podívat na kořínek těchto tradic, musíme se vrátit až hluboko do poloviny devatenáctého století, kdy osvícení šlechtici začali zpřístupňovat své zahrady veřejnosti. Květinový dekor byl jejich nezbytnou součástí a čím umnější či exotičtější byl, tím lépe.

Nezůstat pozadu

Nejstarším a nejvolnějším žánrem byly květnice, obvykle vypadající jako sbírka rostlin majících každá svůj jediný miniaturní hrůbek a pažit mezi nimi byl pečlivě vyžínán. Tam, kde byly oranžerie, bývala část letněných rostlin, které bylo nutno na sezonu vystěhovat, sestavována do často kuriózních kompozic doplněných celou škálou rostlin. Sbírání rostlin všeho druhu bylo tehdy na svém společenském vrcholu a žádná vážená rodina v tom nemohla zůstat pozadu. Mnohé zahrady tehdy svou atmosférou připomínaly to, co dnes už známe pouze z některých zahrad botanických.

Žánrem, který se v průběhu předminulého století nebývale prosadil a zdokonalil, pak byly květinové skupiny, kterým dneska říkáme kobercové. Vesměs šlo o letničky sesazované do různých obrazců, velice často vyvedených plasticky. V dnešní době se obvykle spokojíme s lehkým vyvýšením, aby vynikl obrazec, nicméně naši předkové se zdaleka nespokojili s něčím tak obyčejným. Pomocí důmyslných konstrukcí dokázali dosíci neskutečných reliéfních kreací, nad kterými se i tehdy návštěvníkům tajil dech. Rostliny nabývaly různých ornamentálních tvarů a představovaly královské koruny, státní znaky, erby, ba i texty. Koneckonců, snaha přemluvit rostliny k tomu, aby představovaly nějaký tvar či barvu, jsou lidstvu vlastní i dnes. I před sto padesáti lety probíhala bouřlivá a nekonečná debata o „nepřirozenosti“těchto umných kreací a o vzdálení se přírodě. Ano, zatímco žánr květnice se snažil přírodě vyjít vstříc v nějaké kultivované a přístupné formě, ornamenty z tvarovaných letniček šly směrem zcela opačným.

Měšťanská prestiž

Když začaly na rozbořených šancích vznikat městské sady, přeskočil do nich tento květinový žánr s nebývalou sebejistotou. Ctihodní měšťané si velmi zakládali na prestižní pozici městského zahradníka a snažili se o obsazení tohoto místa zběhlými a zkušenými profesionály.

Jelikož čeští zahradničtí příručí, jak bylo tehdy zvykem, šli vandrem za stravu a byt doslova po celé Evropě, bylo z čeho vybírat a měšťané neváhali nabídnout podmínky srovnatelné s panskými zahradami. Kvalifikovaný za- hradník dostával svůj dům, adekvátní roční mzdu, deputát ze zásobní zahrady a otop. Případně se mu městská rada snažila vyjít vstříc jinými výhodami, které bychom dnes nazvali „nefinanční benefity“. Konkurence byla veliká, ovšem poptávka po českých zahradnících byla nebývalá. Běžné byly i desítky inzerátů poptávajících české zahradníky ze zahrad všech zemí monarchie a Německa.

Ornamentální letničkové záhony byly prestižním řemeslem, ve kterém zahradník dokazoval své umění. Přestože vycházely celé vzorníkové knihy, bylo výsostným úkolem vymyslet vzhled, řemeslné provedení, osázení a jeho obměny tak, aby záhon byl stále krásný. Některé zahrady podnes drží vytyčovací šablony a schémata, která se za tímto účelem vytvářela.

V tomto nebylo možné selhat. Se zřízením městských sadů ovšem přicházejí i tehdy velice oblíbené květinové slavnosti, které se staly významnou společenskou událostí. Právě do parků se velice často přesunulo dějiště nedělního korza spojeného s hudebními pavilony a tanečními parkety. Slavnosti květin se staly společenskou událostí, při které ctihodní pánové sázeli stromy a dítka školní rozličné kvítí podle pokynů pana zahradníka vysadila.

Vztah k místu

Dneska bychom tomu řekli třeba „sociální vzorec“a můžeme žasnout, jak dobře to bylo vymyšleno. Ctihodní občané i školáci se podíleli. Všichni tedy získávali k místu vztah a rostliny, které sami sázeli, měli vůli chránit a zajímat se o jejich osud. Městský zahradník, který obvykle v parku či jeho sousedství trvale bydlel, ce- To dobré poselství profese bylo bohužel leckde použito, využito a změnilo se v karikatury v rukou technických služeb. Ale určitá míra řemesla byla leckde zachována. Tři, někde dokonce čtyři obměny ročně byly tak v květinových záhonech běžnou tradicí po dobu nejméně 150 let. Teprve poslední dekády se k nim vlastně začaly chovat macešsky a tato velká tradice českých měst začala být z neznalosti nálepkována jako drahý komunistický přežitek. Draho nás přijde každá vykořeněná tradice.

Připravil Ondřej Fous, zahradník