Rizika zdravotního stavu
Zeman má šanci v druhé hradní pětiletce ještě víc posílit. To vše ale limituje jeho zdraví
Miloš Zeman sice těsně, leč obhájil prezidentský mandát. Začíná tak jeho druhá hradní pětiletka. Samozřejmě, jeho zdravotní kondice staví nad vyhlídku dalších pěti let v úřadu velký otazník, ale předpokládejme, že Miloš Zeman setrvá na Hradě v součtu stejně dlouho jako jeho předchůdce Václav Klaus.
Podobně jako jsou volby s obhajujícím prezidentem něco jiného než souboj o uprázdněný trůn, i druhé funkční období se od toho prvního může lišit již jen tím, že je druhé. Prezident se totiž už nemusí ohlížet na své znovuzvolení, voliči mu už mohou být trochu ukradení. Avšak u rozeného populisty Zemana se nedá předpokládat, že by hodil za hlavu seismografy měřící nálady veřejnosti, zejména ve vztahu k vlastní osobě.
Někdo by mohl druhý mandát vnímat jako osvobození, jako příležitost k prosazení důležitých, byť nepopulárních věcí, jako šanci zapsat se do dějin (přinejmenším do těch malých českých). Zejména poslední zmíněná meta bude Zemana určitě lákat, ale jeho úsilí na tomto poli lze pochopitelně očekávat s vážnými obavami.
Kdo koho vozí za byznysem?
Miloše Zemana ovšem nejde analyzovat individuálně. Zásadní faktor totiž tvoří jeho okolí, jednak bezprostřední, složené z nejbližších spolupracovníků Ovčáčka, Mynáře či Nejedlého. Avšak i to širší, kam patří mocnější ekonomičtí žraloci, které prezident vozí s sebou do Ruska a do Číny. Nebo kteří vozí s sebou pana prezidenta, když ne tedy tam, tak alespoň v jednom případě prokazatelně zpátky. Jinak řečeno, kráčí o to, kdo je při těchto cestách tím hlavním hybatelem, zda se nedá hovořit dokonce o privatizaci úřadu prezidenta jistými byznysovými strukturami. A zda tedy Českou republiku nevtahují do ruské nebo čínské vlivové sféry spíše ony obchodní zájmy jistých skupin, nikoliv politické přesvědčení prezidenta či okolnost, že si s Vladimirem Putinem prostě padli do oka. V tomto ohledu lze každopádně očekávat kontinuitu, nikoliv změnu orientace.
Druhý mandát však může přinést posílení Zemanovy pozice v domácí politice. Aliance s Andrejem Babišem prezidentovi výrazně napomohla ke znovuzvolení, jelikož mu dodala klíčové hlasy od voličů hnutí ANO. Andrej Babiš z paktu zatím vytěžil post premiéra, nicméně nyní bez důvěry parlamentu a v demisi. Miloš Zeman před volbami avizoval, že Babišovi poskytne i druhý pokus a daruje mu i dost času na získání adekvátní podpory ve sněmovně. Což se asi nezmění, leč Andreji Babišovi možná Zemanovo vítězství nakonec pěkně zhořkne. Znovuzvolený prezident už totiž předsedu hnutí ANO v podstatě k ničemu nepotřebuje, respektive nepotřebuje už hlasy jeho voličů. Navíc je teď lidově řečeno na koni a zásahy do tvorby vládního kabinetu, ty miluje snad ze všeho nejvíc. Zeman bude patrně usilovat o to, aby se Hrad stal de facto další koaliční stranou a on faktickým spolupředsedou vlády.
Zemanův triumf rovněž patrně ulehčí jeho přívržencům v ČSSD převzetí moci ve straně na únorovém sjezdu. Lánský puč bude tudíž asi konečně dokonán. Zeman tak může používat „prezidentskou“ČSSD, dále komunisty, s nimiž ho pojí dobré vztahy, plus Okamuru a jeho SPD, kterou se patrně pokusí též nějak vkomponovat do příštího vládního uspořádání. Nelze vyloučit ani Zemanův tlak na umístění dalších jemu blízkých osob do různých funkcí, ať už ve vládě, či ve státním aparátu. Miloš Zeman má tedy evidentně šanci na to, aby se ve svém druhém funkčním období stal politikem ještě vlivnějším než v časech Sobotkovy vlády. A aby tak posílily i určité ekonomické struktury v pozadí.
Smutná historická paralela
Vše ovšem limituje jeho zdravotní stav, který je nutno vzít v potaz nejen pokud jde o odhad skutečné délky prezidentova druhého mandátu, ale i jeho reálné akceschopnosti. V této souvislosti se pak nabízí jedna smutná historická paralela. A sice s maršálem Paulem von Hindenburgem, jenž byl v roce 1925 zvolen v přímých volbách německým prezidentem coby reprezentant nacionalistického tábora. O sedm let později, nedlouho před 85. narozeninami, mandát obhajoval, tentokrát jako kandidát demokratických sil, poněvadž nacionalisté si již našli někoho mladšího a lepšího – Adolfa Hitlera. Ten sice v prezidentských volbách s Hindenburgem prohrál, v parlamentních ale zvítězil a stal se posléze premiérem (kancléřem). Stařičký a senilní Hindenburg mu již nedokázal čelit a nakonec si na něm Hitler v podstatě vydupal vše, co potřeboval k převzetí diktátorské moci. Když ho v létě 1934 navštívil u smrtelného lůžka, Hindenburg ho oslovoval „vaše výsosti“, neboť už lidi špatně rozeznával a Hitlera považoval za císaře Viléma II.
Nemá smysl německou historii mechanicky převádět na české poměry, Zeman se politicky vyvíjí opačně než Hindenburg a Babiš je vše možné, jenom ne Adolf Hitler. Nicméně příběh hrozivě ilustruje, jaká rizika obnáší zvolení starého chorého muže do významné funkce.