Toto je moje poslední politické vítězství
Dámy a pánové, ze všeho nejdříve mi dovolte, abych předal květiny své milované ženě. A překvapení dnešního dne, své neméně milované dceři. Pusinku a pultík.
Musím konstatovat, že jsem dostal slib, že ten pultík bude stabilní, protože mám ve zvyku se o něj opírat. Abych ho nepřevrhl, většinou ho přišroubují k podlaze. Tentokrát se to organizátorům nepodařilo. Soudruzi z NDR udělali chybičku. Nicméně já se hezky narovnám a pultíku se nic nestane. Milí moji přátelé, dovolte mi, abych vám všem ze srdce poděkoval za vaši pomoc a podporu při volbě prezidenta ČR.
Nebýt vás, tak jsme to nevyhráli. Za mnou jsou lidé, kteří teď seděli v prezidentském salónku a s napětím pozorovali, jak nabíhají procenta a jak Praha může ovlivnit výsledek prezidentských voleb. Chtěl bych poděkovat těm pražským voličům, kteří mi dali svůj hlas. O to více bych chtěl poděkovat voličům ve všech ostatních krajích, kde jsem zvítězil.
Před pěti lety mi důvěru dalo 2 700 000 voličů. Teď to bylo 2 800 000 voličů. Takže jdu do dalších pěti let nabit důvěrou těchto občanů České republiky a věřím, že takovou důvěru nezklamu. Chtěl bych poděkovat voličům Jiřího Drahoše za to, že šli k volbám. Protože si vážím lidí, kteří chodí k volbám. Upřímně řečeno, relativně těsné vítězství nejvíce těší. I za to těmto voličům děkuji.
Závěrem, než stejně jako před pěti lety nám Dan Hůlka zazpívá naši krásnou národní hymnu, bych vám chtěl říci jako svým přátelům jedno poselství. Toto, milí moji, je moje poslední politické vítězství. Za ním už nebude žádná politická porážka. Protože, jak dobře víte, prezident má ústavou vymezena pouze dvě pětiletá funkční období a já rozhodně nehodlám iniciovat změny ústavy.
Ale právě proto, že je to poslední ví- tězství, dovolte mi, prosím pěkně, abych si alespoň dvě nebo tři minuty zavzpomínal.
Do politiky jsem vstoupil jako čerstvě kooptovaný poslanec Federálního shromáždění. Byl jsem solitér. Byl jsem individualista a trvalo mi více než dva roky, než jsem se naučil, že chce-li někdo něco v politice prosadit, musí mít za sebou organizovanou sílu, tedy nějakou politickou stranu.
Když jsem se stal předsedou ČSSD, drtivá většina českých médií napsala, že je to konec této strany, které hrozí v nejbližší době absolutní rozpad. Nevím, jestli je tady Franta Ringo Čech, ale byl jediný, kdo se mě v té době v rozhlase zastal. Já mu za to děkuji. Nezapomínám, Františku. Já nezapomínám. Nu a mezitím jsem slíbil, že vstoupíme do Strakovy akademie hlavním vchodem a to se opravdu během pěti let stalo.
Nu, Lidové noviny, do každé rodiny, napsaly po jednom týdnu, že vláda ještě nic neudělala. Já tedy opět měl druhý důvod, proč české novináře považovat za pitomce. Vláda byla sice úspěšná, ale právě proto jsem měl pocit, že mohu odjet na Vysočinu a spokojeně odpočívat. Mezitím se ovšem moci ujali lidé, kterým to, jemně řečeno, příliš nešlo. Jako kdyby vás měl v Boeingu 737 vést pilot, který se zatím učil řízení tohoto letadla pouze na počítačových hrách. Nedoporučuji vám, abyste si do takového letadla sedli – v zájmu zachování vlastního života.
Nu a nyní jsem opět mezi vámi a budu se těšit na dalších pět let. Na pět let plných pracovního nasazení. Na pět let, kdy i nadále budu jezdit mezi občany, setkávat se s nimi a poslouchat jejich názory. Ještě jednou děkuji vám všem, kdo jste přišli.
Zdravím daleké i blízké, zdravím i ty, kdo sem z nějakých důvodů přijít nemohli. Slibuji jim i vám, že budu pracovat tak, jako jsem pracoval dosud. Děkuji vám za vaši pozornost.
Projev je v úplném znění, titulek redakce LN.