Zakladatelka Červeného kříže
přichází nečekaný zlom. Vítězství centrálních mocností se nekoná. Válkou vyčerpané Německo s Rakouskem-Uherskem se vnitřně hroutí. Vyhlášení Československa 28. října 1918 je pro Alici téměř zázrakem. A také osobní satisfakcí. Přesně před třemi lety byla zatčena amálem odsouzena k trestu smrti. Nyní pro ni 28. říjen získává zcela jiný význam. Sama na něj vzpomíná takto: „Na ulici byl šum. Na Příkopech proudily davy lidu, pojednou zazněla národní hymna a stoupala výš a výš. Nezávislost naše byla prohlášena. Rok vězení, léta tichého vyděděného života v ústraní, bohatého vnitřní prací a sebekázní, učinily mě velmi dojmům přístupnou. Pocítila jsem, že mi slzy stoupají k očím a štkaní, že jest v hrudi uzamčeno.“
Po návratu domů ji ale nečeká klid. Srocení občanů se koná i před bytem Masarykových v hradčanské Brusce. Chtějí aplaudovat Masarykově choti. Ta ovšem dlí už od jara v sanatoriu ve Veleslavíně, zde se neobejde bez celodenní péče lékařů. A tak se slova v zastoupení ujme Alice. Ne poprvé ani naposledy…
14. listopadu je prezidentem nově vzniklého státu zvolen T. G. Masaryk. Do vlasti se sice vrátí až 18. prosince, ale po návratu postrádá prvou dámu státu. Charlottino zdraví je v troskách. Prezidentova choť tráví mnoho času v nemocni- cích, a tak otci vypomáhají jeho dcery, sedmadvacetiletá Olga a devětatřicetiletá Alice. Když se Olga roku 1920 provdá za švýcarského lékaře Henriho Revillioda, přechází role prvé dámy především na Alici. A po Charlottině smrti v květnu 1923 i nastálo.
Jediný, kterého políbila
Alice provází svého otce na zahraničních cestách, při setkáních s diplomaty i cizími státníky, s představiteli kultury či církví. Pomáhá s vedením prezidentské domácnosti a spolu s lékaři úzkostlivě dohlíží na Masarykův zdravotní stav. Často se nechá přemluvit lidmi z okolí a k prezidentovi přivede toho či onoho prosebníka. Masaryk zpravidla vyhoví, ale před úředníky z prezidentské kanceláře pak nejednou otráveně utrousí: „Ta naše Ellis, ta má ale exempláře.“
Alice také asistuje architektu Plečnikovi při opravách a rekonstrukci Hradu. Je spojkou mezi Plečnikem a zaneprázdněným otcem. Přátelství mezi oběma lidmi však přeroste ze strany svobodné Masarykovy dcery v lásku. Ještě během svých studií ztratila srdce pro vídeňského lékaře Richarda Fröhlicha, ten však její city nejspíš neopětoval. A Plečnik? Také ne? Anebo jen dočasně? Neurčitá vyjádření v dochované korespondenci neříkají nic jistého. V roce 1925 mu však Alice v jednom z listů upřímně napíše: „Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila.“
Žádný jiný muž již Alici do smrti nezaujme? Nevíme. Publicistka Marcela Kašpárková tento stav v roce 1997 okomentuje slovy: „Stará panna, která se divně obléká, nazývali zlí jazykové dceru prezidenta Masaryka. Nikdy se nic nerozneslo o nějakém jejím románku.“A má pravdu. Mnohem více dnes víme o osobním životě T. G. M, i díky nedávno vydané knize Petra Zídka. Masaryk po smrti Charlotty nedokáže být sám a postupně naváže několik vztahů s jinými ženami. Asi nejvýrazněji mu do života vstoupí spisovatelka Oldra Sedlmayerová.
Alice se nedokáže smířit s představou, že by otec mohl mít v životě i jinou ženu než její matku. Snaží se ho před novými vztahy chránit či jim různě zbraňovat. V tomto snažení ale není zcela úspěšná. Netráví totiž čas jenom s otcem, významnou část jejího času zabírá také angažmá v Červeném kříži. Kvůli němu občas cestuje i po republice, Evropě či USA.
Do budování domácí pobočky Červeného kříže se zapojí brzy po vzniku ČSR. Ukončí kvůli ní i své krátké působení v politice, když se v roce 1919 na pár měsíců stane nevolenou poslankyní revolučního parlamentu. Své místo vidí v sociální sféře. Politika se jí zdá cizí a vzdálená. I když je pro zakladatele spolku výhodné mít v čele dceru prezidenta, Alice není jen hlavou titulární. Patří mezi první čes- ké ženy s univerzitním vzděláním i doktorátem z filozofie. Vyzná se v sociologii i sociální práci. Má za sebou dlouholeté angažmá v protialkoholním hnutí a v péči o sociálně slabé osoby. Díky studiu v USA jí nechybí mezinárodní kontakty a je schopná organizátorka. To vše se počítá. Po jejím boku působí zasloužilí profesoři medicíny, lékaři, spisovatelé i manželky politiků, přesto svou funkci uhájí až do prosince 1938.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou dceři zakladatele republiky Alici Masarykové, kterou odbojová činnost otce přivedla do rakouského vězení.
Útěk z protektorátu
Z „Kříže“se jí podaří vytvořit masový spolek s bezmála milionem členů; spolek, který kombinovaným přispěním státu, kolektivních sbírek i soukromých sponzorů postupně stojí u vybudování řady zdravotnických škol, sítě záchranné služby, poraden pro matky s dětmi, ozdravoven, sanatorií či sirotčinců. Po smrti TGM v září 1937 hledá Alice útěchu v práci pro druhé. I po Mnichovu, kdy organizuje pomoc pro uprchlíky ze Sudet. Po zvolení Emila Háchy prezidentem Masarykova dcera vedení ČK dobrovolně opouští a stahuje se do ústraní.
Po okupaci Čech a Moravy jí hrozí zatčení gestapem. Na sklonku března 1939 prchá z protektorátu a po zastávkách ve Švýcarsku aBritánii zakotvuje v USA. Působí s bratrem Janem a exprezidentem Benešem v odboji. Přednáší, organizuje humanitární pomoc, propaguje obnovu ČSR. Cítí se sama, přepracovává se a trpí těžkými depresemi. Následuje zhroucení a zřejmě též probuzení duševní nemoci, jež se naplno projevila u její matky také v době války. K Benešově i Janově lítosti pak stráví řadu let v sanatoriích a její podíl na odboji je zanedbatelný.
Po válce se veřejně angažuje jen minimálně, žije na penzi v Loretánské ulici pod Hradem. Ke komunismu je kritická. Neslibuje si od něj nic dobrého a v soukromí jej označuje jen za jinou odrůdu fašismu. Po Janově tragickém skonu a Benešově úmrtí v roce 1948 odchází znovu do ciziny. Léta 1950–1966 prožije jako téměř nemajetná uprchlice v USA. Sepisuje tu paměti na své dětství, na žádost Ferdinanda Peroutky občas přednáší na Svobodné Evropě a účastní se některých exilových akcí. Téměř oslepne a po zbytek života, stejně jako za války, zápolí se silnými depresemi amelancholií. Blízké přátele a důvěrníky v exilu často nalézá mezi duchovními různých církví.
V posledních dnech života, jež tráví v chicagském starobinci pro slovenské krajany, ztrácí prostorovou orientaci. Věří, že ji obklopují její blízcí: otec i bratr Jan. Má dojem, že je opět ve své zamilované Praze anebo se prochází v zahradě své přítelkyně Hany Benešové. Na věčnost odejde ve spánku, v ranních hodinách 29. listopadu 1966.
Její pohřeb vedou o tři dni později někdejší československý diplomat Ján Papánek a českobratrská kazatelka Ruth Petříčková. Té asistují unitářský reverend Bradley a luteránský trojiční farář Pelikán. Alice je dočasně pohřbena na americké půdě, ale jejím přáním je odpočívat ve vlasti. K jeho naplnění dojde až po dlouhých 28 letech, v roce 1994. Tehdy jsou její ostatky konečně převezeny do Česka a pietně uloženy v rodinném hrobě Masarykových v Lánech u Prahy.
Příště Karel Prášek