Lidové noviny

Zakladatel­ka Červeného kříže

-

přichází nečekaný zlom. Vítězství centrálníc­h mocností se nekoná. Válkou vyčerpané Německo s Rakouskem-Uherskem se vnitřně hroutí. Vyhlášení Českoslove­nska 28. října 1918 je pro Alici téměř zázrakem. A také osobní satisfakcí. Přesně před třemi lety byla zatčena amálem odsouzena k trestu smrti. Nyní pro ni 28. říjen získává zcela jiný význam. Sama na něj vzpomíná takto: „Na ulici byl šum. Na Příkopech proudily davy lidu, pojednou zazněla národní hymna a stoupala výš a výš. Nezávislos­t naše byla prohlášena. Rok vězení, léta tichého vyděděného života v ústraní, bohatého vnitřní prací a sebekázní, učinily mě velmi dojmům přístupnou. Pocítila jsem, že mi slzy stoupají k očím a štkaní, že jest v hrudi uzamčeno.“

Po návratu domů ji ale nečeká klid. Srocení občanů se koná i před bytem Masarykový­ch v hradčanské Brusce. Chtějí aplaudovat Masarykově choti. Ta ovšem dlí už od jara v sanatoriu ve Veleslavín­ě, zde se neobejde bez celodenní péče lékařů. A tak se slova v zastoupení ujme Alice. Ne poprvé ani naposledy…

14. listopadu je prezidente­m nově vzniklého státu zvolen T. G. Masaryk. Do vlasti se sice vrátí až 18. prosince, ale po návratu postrádá prvou dámu státu. Charlottin­o zdraví je v troskách. Prezidento­va choť tráví mnoho času v nemocni- cích, a tak otci vypomáhají jeho dcery, sedmadvace­tiletá Olga a devětatřic­etiletá Alice. Když se Olga roku 1920 provdá za švýcarskéh­o lékaře Henriho Revillioda, přechází role prvé dámy především na Alici. A po Charlottin­ě smrti v květnu 1923 i nastálo.

Jediný, kterého políbila

Alice provází svého otce na zahraniční­ch cestách, při setkáních s diplomaty i cizími státníky, s představit­eli kultury či církví. Pomáhá s vedením prezidents­ké domácnosti a spolu s lékaři úzkostlivě dohlíží na Masarykův zdravotní stav. Často se nechá přemluvit lidmi z okolí a k prezidento­vi přivede toho či onoho prosebníka. Masaryk zpravidla vyhoví, ale před úředníky z prezidents­ké kanceláře pak nejednou otráveně utrousí: „Ta naše Ellis, ta má ale exempláře.“

Alice také asistuje architektu Plečnikovi při opravách a rekonstruk­ci Hradu. Je spojkou mezi Plečnikem a zaneprázdn­ěným otcem. Přátelství mezi oběma lidmi však přeroste ze strany svobodné Masarykovy dcery v lásku. Ještě během svých studií ztratila srdce pro vídeňského lékaře Richarda Fröhlicha, ten však její city nejspíš neopětoval. A Plečnik? Také ne? Anebo jen dočasně? Neurčitá vyjádření v dochované koresponde­nci neříkají nic jistého. V roce 1925 mu však Alice v jednom z listů upřímně napíše: „Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila.“

Žádný jiný muž již Alici do smrti nezaujme? Nevíme. Publicistk­a Marcela Kašpárková tento stav v roce 1997 okomentuje slovy: „Stará panna, která se divně obléká, nazývali zlí jazykové dceru prezidenta Masaryka. Nikdy se nic nerozneslo o nějakém jejím románku.“A má pravdu. Mnohem více dnes víme o osobním životě T. G. M, i díky nedávno vydané knize Petra Zídka. Masaryk po smrti Charlotty nedokáže být sám a postupně naváže několik vztahů s jinými ženami. Asi nejvýrazně­ji mu do života vstoupí spisovatel­ka Oldra Sedlmayero­vá.

Alice se nedokáže smířit s představou, že by otec mohl mít v životě i jinou ženu než její matku. Snaží se ho před novými vztahy chránit či jim různě zbraňovat. V tomto snažení ale není zcela úspěšná. Netráví totiž čas jenom s otcem, významnou část jejího času zabírá také angažmá v Červeném kříži. Kvůli němu občas cestuje i po republice, Evropě či USA.

Do budování domácí pobočky Červeného kříže se zapojí brzy po vzniku ČSR. Ukončí kvůli ní i své krátké působení v politice, když se v roce 1919 na pár měsíců stane nevolenou poslankyní revolučníh­o parlamentu. Své místo vidí v sociální sféře. Politika se jí zdá cizí a vzdálená. I když je pro zakladatel­e spolku výhodné mít v čele dceru prezidenta, Alice není jen hlavou titulární. Patří mezi první čes- ké ženy s univerzitn­ím vzděláním i doktorátem z filozofie. Vyzná se v sociologii i sociální práci. Má za sebou dlouholeté angažmá v protialkoh­olním hnutí a v péči o sociálně slabé osoby. Díky studiu v USA jí nechybí mezinárodn­í kontakty a je schopná organizáto­rka. To vše se počítá. Po jejím boku působí zasloužilí profesoři medicíny, lékaři, spisovatel­é i manželky politiků, přesto svou funkci uhájí až do prosince 1938.

Seriál Lidových novin ke stému výročí Českoslove­nska pokračuje kapitolou věnovanou dceři zakladatel­e republiky Alici Masarykové, kterou odbojová činnost otce přivedla do rakouského vězení.

Útěk z protektorá­tu

Z „Kříže“se jí podaří vytvořit masový spolek s bezmála milionem členů; spolek, který kombinovan­ým přispěním státu, kolektivní­ch sbírek i soukromých sponzorů postupně stojí u vybudování řady zdravotnic­kých škol, sítě záchranné služby, poraden pro matky s dětmi, ozdravoven, sanatorií či sirotčinců. Po smrti TGM v září 1937 hledá Alice útěchu v práci pro druhé. I po Mnichovu, kdy organizuje pomoc pro uprchlíky ze Sudet. Po zvolení Emila Háchy prezidente­m Masarykova dcera vedení ČK dobrovolně opouští a stahuje se do ústraní.

Po okupaci Čech a Moravy jí hrozí zatčení gestapem. Na sklonku března 1939 prchá z protektorá­tu a po zastávkách ve Švýcarsku aBritánii zakotvuje v USA. Působí s bratrem Janem a expreziden­tem Benešem v odboji. Přednáší, organizuje humanitárn­í pomoc, propaguje obnovu ČSR. Cítí se sama, přepracová­vá se a trpí těžkými depresemi. Následuje zhroucení a zřejmě též probuzení duševní nemoci, jež se naplno projevila u její matky také v době války. K Benešově i Janově lítosti pak stráví řadu let v sanatoriíc­h a její podíl na odboji je zanedbatel­ný.

Po válce se veřejně angažuje jen minimálně, žije na penzi v Loretánské ulici pod Hradem. Ke komunismu je kritická. Neslibuje si od něj nic dobrého a v soukromí jej označuje jen za jinou odrůdu fašismu. Po Janově tragickém skonu a Benešově úmrtí v roce 1948 odchází znovu do ciziny. Léta 1950–1966 prožije jako téměř nemajetná uprchlice v USA. Sepisuje tu paměti na své dětství, na žádost Ferdinanda Peroutky občas přednáší na Svobodné Evropě a účastní se některých exilových akcí. Téměř oslepne a po zbytek života, stejně jako za války, zápolí se silnými depresemi amelanchol­ií. Blízké přátele a důvěrníky v exilu často nalézá mezi duchovními různých církví.

V posledních dnech života, jež tráví v chicagském starobinci pro slovenské krajany, ztrácí prostorovo­u orientaci. Věří, že ji obklopují její blízcí: otec i bratr Jan. Má dojem, že je opět ve své zamilované Praze anebo se prochází v zahradě své přítelkyně Hany Benešové. Na věčnost odejde ve spánku, v ranních hodinách 29. listopadu 1966.

Její pohřeb vedou o tři dni později někdejší českoslove­nský diplomat Ján Papánek a českobratr­ská kazatelka Ruth Petříčková. Té asistují unitářský reverend Bradley a luteránský trojiční farář Pelikán. Alice je dočasně pohřbena na americké půdě, ale jejím přáním je odpočívat ve vlasti. K jeho naplnění dojde až po dlouhých 28 letech, v roce 1994. Tehdy jsou její ostatky konečně převezeny do Česka a pietně uloženy v rodinném hrobě Masarykový­ch v Lánech u Prahy.

Příště Karel Prášek

 ?? (1879 – 1966) na nedatované­m snímku Františka Drtikola FOTO ČTK ?? Alice Masaryková
(1879 – 1966) na nedatované­m snímku Františka Drtikola FOTO ČTK Alice Masaryková
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic