Přestává legrace

Orozruchu kolem ruského promítání britsko-francouzské komedie Stalinova smrt psala v sobotních LN Petra Procházková. Projekci filmu zakázaného ministerstvem kultury se odvážilo uspořádat jediné moskevské kino a nervózní diváci si připadali jako za totalitních dob při ilegálním promítání trezorových snímků. Přitom – a to je vlastně dvojnásob zneklidňující – je onen film poměrně krotký, dělá si legraci jen ze sklonu Rusů k nekritickému uctívání těch, kdo jim byli k uctívání předloženi.

Jenomže právě tím západní vtipálci šlápli současné ruské společnosti na kuří oko. Stalinův kult v poslední době nabývá na síle, která by měla znepokojovat i lidi daleko za ruskými hranicemi. V hlavní soutěži jihlavského festivalu na podzim zvítězil výmluvný snímek Zeď ruského filmaře Dmitrije Bogolubova, spočívající v nekonečných záběrech rudých karafiátů snášených k Stalinovu pomníku. Na nadcházející festival Jeden svět, který se uskuteční začátkem března, zase míří dokument nizozemské filmařky Jessiky Gorterové, který sleduje rostoucí nostalgii po Stalinově éře v kontrastu se vzpomínkami těch, kdo dnes stále ještě po lesích sbírají kosti svých předků zavražděných v někdejších Stalinových lágrech. Zazní tam mimo jiné informace, že na konci 80. let považovalo Stalina za velkého člověka a hrdinu osmi procent Rusů, zatímco podle aktuálních průzkumů dnes toto číslo činí 52 procent. To je počet, který by v případě uplatnění přímé demokracie mohl Stalinovu éru docela dobře přivolat zpět.

V Česku zatím filmy nikdo nezakazuje. Ale dostanou-li se k opravdové moci strany, z nichž jedna hodnotí lidi podle míry jejich vlastenectví a druhá s láskou vzpomíná na komunistickou éru, pak bychom se mohli nadít i horších věcí.