Zorka Ságlová celá v bílé
si vzala po mnohaletém přátelství. Spolu s nimi a Jirousovou první ženou Věrou tvořila také tým výtvarníků a teoretiků okolo psychedelické rockové skupiny The Primitives Group. Částečně kvůli ní a hlavně kvůli výstavě Někde něco z roku 1969 v Galerii Václava Špály, na kterou přinesla balíky slámy a hromadu sena, nesměla pak během normalizace vystavovat. Ságlová malovala, kres- lila, vytvářela prostorové objekty, asambláže, razítkové i akční kresby, fotografovala, tkala tapiserie a s některými svými díly pronikla i do hájemství land artu. Jako třeba v případě performance Kladení plín u Sudoměře z roku 1970, což měla být napůl vážná a napůl ironická reflexe činu husitských žen před slavnou bitvou. Ten rok od ní uplynulo právě 550 let. Zároveň vnesla do volné krajiny opakující se bílou plochu, do které si mohl každý projektovat vlastní myšlenky i představy.
Jde o druhý nejstarší exponát výstavy, starší je jen plátno Bílá struktura z roku 1969. Ostatní práce se pohybují v rozmezí devadesátých až nultých let. Ať už jde o téměř monochromatické malby Zvířata (1994), Zátiší s jablky (1993), Krajina (1993), nebo Rodinný portrét (1998), doplněný drobným písmem příbuzenskými vztahy. K vidění je i jedna z asambláží, kterým se Ságlová věnovala ve francouzské Bretani, kam jezdil její muž na začátku nového tisíciletí fotografovat.
A samozřejmě králíci. Motiv tohoto všudypřítomného obyvatele českého venkova rozvíjela Ságlová už od osmdesátých let. Na výstavě tak nechybí plátno Rabbits I (1990) nebo třináct bílých velikonočních forem pochodujících napříč galerií. Jako by chtěly propojit dva světy – undergroundovou Sudoměř se svobodnou Bretaní.
Zorka Ságlová, Bílá