Ukrajinské století
ko-společenského uspořádání. Jak ale podotýká Plokhy, na rozdíl od Němců roku 1918 neměli Němci roku 1941 zájem na budování byť jen pofidérní a vazalské ukrajinské státnosti jako nárazníkového státu proti sovětské říši. Chtěli Ukrajinu proměnit v německý Lebensraum a místní obyvatelstvo buď vyhladit, nebo proměnit v otrockou pracovní sílu. Z Ukrajiny se stal „koncentrační tábor ve velkém měřítku“. Jak Stalin, tak i Hitler potřebovali Ukrajinu a její půdu, bohatství i pracovní sílu pro své „utopie“. V tomto ohledu je příznačné, že Němci ponechali v chodu Ukrajinci nenáviděné kolchozy a převzali většinu mechanismů stalinského režimu, které vyhovovaly jejich exploatačním cílům. Zatímco ale Stalin chtěl z Ukrajinců udělat komunisty, Hitler je hodlal přímo vyhladit nebo upracovat k smrti. Mezi lety 1939 až 1945 Ukrajina ztratila sedm milionů lidí (z toho jeden milion Židů), což představovalo 16 procent původního obyvatelstva. Jen Bělorusko a Polsko na tom byly po skončení války v poměrových ukazatelích hůře.
Ukrajinské utrpení nemělo mít konce – Ukrajinci jako váleční zajatci umírali v koncentračních táborech, kolem 2,2 milionu jich bylo nuceně nasazeno nebo odjelo za prací do Německa, kde jako podřadní otroci umírali na podvýživu, vyčerpání, nálety a nemoci. Ti, co se dožili konce války, byli často ihned odesláni do gulagu jako zrádci a sovětské úřady na ně až do smrti pohlížely s podezřením. Jak podotýká Plokhy, ještě do 80. let museli sovětští občané ve formulářích odpovídat na otázku, zda oni sami nebo jejich příbuzní žili na území okupovaném Němci.
Národní komunismus
Po hororech stalinsko-hitlerovských „pětiletek“se chruščovovsko-brežněvovská část ukrajinského příběhu jeví bezmála jako „zlaté“období. Byť v mnoha ohledech paradoxní. Během druhé světové války Stalin rozšířil sovětskou Ukrajinu o nová území, která původně patřila meziválečnému Polsku, Rumunsku a Československu. Do totalitního Sovětského svazu se tak inkorporovala území s různě vyvinutou tradicí autonomie, parlament- ní demokracie, ale i vypjatého nacionalismu. Centrum národní ukrajinské kultury a politického aktivismu se po zbytek sovětské éry posunulo právě na „nový“západ Ukrajiny. Moskva se také tiše vracela k politice ukrajinizace z 20. let a tolerovala opatrnou verzi národního komunismu. Jeho výraznou postavou byl například první tajemník ÚV Komunistické strany Ukrajiny Pjotr Šelest, jenž úspěšně kombinoval loajalitu kMoskvě, lokální patriotismus a opatrnou obhajobu ukrajinské historie a kultury.
Ukrajinští komunisté díky svým klanovým a klientským sítím prakticky kontrolovali svou zemi, která navíc prožívala průmyslový boom a významně se například podílela na prestižním sovětském kosmickém a raketovém výzkumu. Jestliže ve stalinské mocenské pyramidě hráli důležitou roli Kavkazané, nyní se přímo do čela im- péria dostávali lidé dlouhodobě spjatí s Ukrajinou, jako první tajemníci Nikita Chruščov či Leonid Brežněv, jenž zahájil svůj vzestup k moci v Dněpropetrovsku.
Tento mocenský model se vyčerpal již těsně po Brežněvově smrti. Skutečným zlomem se ale stala černobylská katastrofa v dubnu 1986. Ukázala Ukrajincům, jak malý vliv na dění ve své zemi ve skutečnosti mají, a v kombinaci se souběžně probíhající přestavbou nastartovala první velké veřejné debaty. Ukrajinští intelektuálové a rodící se demokratické hnutí se společně s ukrajinskou komunistickou elitou začali sjednocovat v opozici vůči Moskvě a připravovali se na „útěk od komunistických praporů“.
V roce 1989 pak na Ukrajinu vtrhla živelná politika naplno – vznikaly první masové organizace jako například Ruch (Lidové hnutí Ukrajiny za přestavbu) nebo Společnost ukrajinského jazyka. Právě dlouho tabuizovaná otázka ukrajinštiny jako oficiálního jazyka se stala důležitým mobilizačním prvkem.
Rozpad Sovětského svazu pokračoval a Ukrajina nemohla nečinně přihlížet. V létě 1990 ukrajinský parlament přijal Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny v rámci SSSR. Jak ale podotýkají autoři Dějin Ukrajiny Jan Rychlík, Pavel Robert Magocsi a Bohdan Zilynskyj, „forma uvažované reorganizace SSSR a role Ukrajiny v tomto uskupení zůstávaly nejasné“. Proti plné samostatnosti se v této době ještě negativně postavily USA v obavě z dezintegračního chaosu a pádu svého klíčového spojence v odzbrojovacích jednáních Michaila Gorbačova.
Volání veřejnosti, hlavně studentů, po nových parlamentních volbách a definitivním opuštění svazu ale bylo silné – v říjnu 1990 studenti zahájili v Kyjevě za tyto požadavky hladovku, jakýsi první Majdan. Definitivně rozhodl až neúspěšný puč konzervativních sil proti Gorbačovovi 19. srpna 1991. Podařilo se ho sice odvrátit, vítězem se však nestal Gorbačov, ale nový vůdce Ruska Boris Jelcin. Ukrajina reagovala vyhlášením plné nezávislosti. Je zajímavé, že již tehdy hrozil Jelcin, že v případě ukrajinské nezávislosti otevře Rusko otázku hranic včetně Krymu, východní Ukrajiny a Donbasu. Jeho vydírání ale podle Plokhého zatím vyznělo do prázdna.
Rozchod s Moskvou byl bolestivý nejen v „myslích a srdcích“řady lidí, kteří ve společném svazu strávili celý život či bojovali bok po boku proti okupantům, ale i v ekonomice, dopravě či institucích – především v armádě a námořnictvu. Podle Plokhého trvalo dalších osm let, než se v těchto otázkách podařilo mezi oběma státy uzavřít „civilizovaný rozvod“. Vyvažování stále enormního vlivu Ruska přirozeně před Ukrajinu postavilo otázku, zda a jak se včlenit do evropských, případně euroatlantických struktur. Jeden z prvních průlomů v tomto směru znamenal v lednu 1994 podpis dohody, podle níž se Ukrajina vzdala jaderných zbraní a za to získala významnou pomoc od USA. Opatrné námluvy s EU i NATO ale torpédovaly zásadní strukturální problémy samotné Ukrajiny, která si během 90. let, podobně jako jiné postsovětské republiky, prošla hlubokou společenskou deziluzí a krizí.
V roce 1994 se podařilo předat moc z rukou prezidenta Leonida Kravčuka do rukou jeho nástupce Leonida Kučmy. Ukázalo se, že parlamentní demokracie na Ukrajině zapustila kořeny. Podle Plokhého to bylo hlavně díky regionálním, politickým, kulturním a ekonomickým rozdílům. Žádná strana nedominovala a k prosazení svých cílů bylo třeba neustále dojednávat kompromis.
Ukrajinskou „koulí na noze“nebyly v této době ani tak politika či geopolitika, ale ekonomika. Během 90. let výrazně poklesla průmyslová produkce a HDP, přerušily se desítky let budované strukturní vazby na Rusko, zkolabovaly některé klíčové sektory jako například vojenský průmysl. Mnoho Ukrajinců živořilo, nemělo na jídlo, emigrovalo. Nejprve Ukrajinu brzdily špatně či pozdě prováděné reformy a neúspěšná záchrana ztrátových státních podniků, pak ji zase zasáhly překotná amnohdy zkorumpovaná privatizace a následná oligarchizace.
Jestliže první „střídání stráží“proběhlo relativně hladce, pak Kučmův pád provázely varující okolnosti. V jedněch z nejdramatičtějších ukrajinských voleb padala obvinění z jejich falšování. Nová politická hvězda Viktor Juščenko, jenž krátce předtím přežil podezřelý pokus o otravu, porazil v prosinci 2004 kandidáta ukrajinského východu Viktora Janukovyče. Cílem Oranžové revoluce nebylo nic menšího než zbavit se mafiánského kapitalismu, osvobodit zemi od korupce a Ukrajinu opět posunout blíž k EU. Jenže nyní již byla opatrná i samotná EU. Ukrajina zůstala přes „napjatý kompromis“stále rozpolcená. Viditelné to bylo především na politice paměti, kde především Juščenkova snaha o rehabilitaci kontroverzního nacionalisty z 30. až 40. let Stěpana Bandery vyvolávala řadu negativních reakcí doma i ve světě. Jak píše výstižně Plokhy, Juščenko se snažil dostat Ukrajinu do Evropy, ale té z roku 1905, nikoliv 2005.
9. února 1918, podepsali v Brestu Litevském zástupci Centrálních mocností se zástupci Ukrajinské centrální rady mírovou smlouvu. Tím byla formálně uznána nezávislost Ukrajiny, která se po celou dobu existence musela potýkat s polohou mezi Německem a Ruskem. Zatímco Stalin chtěl z Ukrajinců udělat komunisty, Hitler je hodlal přímo vyhladit nebo upracovat k smrti. Mezi lety 1939 až 1945 Ukrajina ztratila sedm milionů lidí.
Zamrzlý konflikt
Kořeny zatím největší ukrajinské krize v postsovětských dějinách, která v roce 2014 vyústila v Janukovyčův pád, následnou ruskou anexi Krymu a destabilizaci východní Ukrajiny, je nutno podle Plokhého hledat v únoru 2010, kdy byl prezidentem zvolen Janukovyč. Jeho ideálem byla autoritativní vláda, koncentrace moci a návrat ke klanovému stylu. Ukrajina stála na prahu zásadní geopolitické volby – zda se nejprve hospodářsky a později i politicky připojit spíše k Rusku, nebo EU.
Ani Janukovyč se sice příliš nehrnul do Ruskem vedeného euroasijského hospodářského společenství a podle Plokhého se neúspěšně snažil balancovat mezi Bruselem, Berlínem a Moskvou, na Ruskem zahájenou celní válku v kombinaci s nabídkou několikamiliardových půjček ale reagoval pro velkou část ukrajinské veřejnosti nečekaným odmítnutím asociační dohody s EU. Ukrajinci, kteří si od dohody slibovali další krok směrem k EU, vyšli do ulic. Vypukla další revoluce, která se pod agresí Ruska proměnila v „zamrzlý konflikt“. Jeho konec je zatím v nedohlednu, a jak uvádějí autoři Dějin Ukrajiny, „zemi posouvá do nepříjemné pozice nárazníkového území dlouhodobě zaklíněného mezi oblast zájmu ruského světa na jedné a světa evropského respektive euroatlantického na straně druhé“.