Obraz justice určují mediální kauzy
Pavel Šámal musí v čele Nejvyššího soudu řešit narůstající zatížení, generační obměnu i způsob komunikace sledovaných případů
LNV čele Nejvyššího soudu stojíte již tři roky. Zdá se mi, že se změnila komunikace soudu navenek, působí otevřeněji, vstřícněji a lidštěji. Bylo to cílem?
Jsem rád, jestli to tak působí. Vždy jsem měl k věcem otevřený přístup, nechci nic tajit. Nejvyšší soud je institucí, která především rozhoduje o dovoláních v trestních a civilních věcech, ale i soudci jsou jen lidé a naším cílem bylo více je představit veřejnosti. Máme nové webové stránky, pořádáme tiskové konference, vydáváme internetový časopis Aequitas, zkrátka vytváříme obraz Nejvyššího soudu jako otevřené instituce evropského typu.
LN Kromě rozhodování konkrétních kauz je Nejvyšší soud i institucí, která má vliv na justiční politiku a podobu právního řádu. Chtěl jste být jako předseda více vidět?
Nejvyšší soud je spolu s Nejvyšším správním soudem (NSS) vrcholnou institucí obecné justice. Proto by se jak předseda, tak další vrcholní funkcionáři měli vyjadřovat k tématům, která jsou pro justici významná. Musí to tak být, neboť justice zatím nemá žádný orgán, který by ji reprezentoval jako celek. Dokud neexistuje, musí jeho roli „suplovat“hlavně předsedové nejvyšších soudů.
LN Jinými slovy, nestačí jen vydávat kvalitní rozhodnutí?
Přesně tak. Cílem rozhodovací činnosti je vedle řešení konkrétních kauz i sjednocování judikatury, to je nejdůležitější a je to základ našeho působení. Ale vedle toho musí být Nejvyšší soud i lídrem v tom, jak je justice prezentována navenek. Soudní moc hraje klíčovou roli při budování a udržování demokratického právního státu a Nejvyšší soud má jít příkladem. Snažím se o to, ale nechci hodnotit, nakolik se to daří. Každopádně se snažíme být vidět jak v Česku, tak i v Evropě.
LN Jak jste vlastně vnímal obraz Nejvyššího soudu, když jste byl jeho řadovým soudcem?
Víte, já se vždy dívám dopředu, protože stálé ohlížení se zpět vás vždy velmi zatěžuje. Přitom mám historii velice rád a znát ji musíte, abyste se z ní poučil. Nerad ji ale hodnotím, neboť nejsem historik, a opravdu nerad se vyjadřuji k tomu, jak Nejvyšší soud působil dříve. Nechci říkat, že se mi něco nelíbilo, protože i jako řadový soudce jsem k tomu přispíval. Dnes už to není podstatné.
LN Co podle vás více ovlivňuje důvěru v justici – vlastní zkušenosti člověka se soudy, nebo viditelné kauzy, o kterých se píše v médiích?
Ta vlastní zkušenost je ošidná. Obvykle jde o spory, kde soud nemůže vyhovět každému. Osobní zkušenost tedy velkou vypovídací hodnotu nemá. Kdo rychle „vyhraje“, tak je spokojen. Když ale řízení trvá dlouho a člověk prohraje, tak si asi těžko řekne, jak pěkně mu soud žalobu zamítl nebo ho v trestní věci odsoudil. I když se pak třeba ani neodvolá, tak určitou křivdu může pociťovat a často v něm i zůstává.
U těch mediálních kauz zase velmi záleží na tom, jak se o nich referuje. Vadí mi, že novináři často hledají v rozhodování příliš velké senzace – něco v pozadí, že to není samo sebou, jak bylo rozhodnuto, že je tam korupce či něco dalšího. Nevylučuji, že takové případy jsou, ale chci vás ubezpečit, že to jsou absolutní výjimky. Soud zásadně rozhoduje dle toho, jak zjistil skutkový stav a jak věc právně posoudil. Víte, soudní rozhodování je mimořádně složité. Soudce u toho nebyl, vše se dozvídá zpětně prostřednictvím důkazů. V dnešní džungli právních předpisů navíc není snadné ani to právní posouzení. Právní řád je stále složitější a neustále se mění. Přitom nelze ani předpokládat, že se to dá nějak urychleně a účinně změnit. Podle mě to ani v budoucnu o moc lepší nebude. Rozvoj společnosti běží tryskem, náš parlament i orgány Evropské unie chrlí množství právních předpisů, a soudy na to musí reagovat.
LN Jak se s těmi sledovanými kauzami vypořádáváte na Nejvyšším soudu?
Přistupujeme k nim jako ke všem ostatním. Opravdu to není tak, že by soudce exponovanou kauzu rozhodoval jinak. Je ale pravda, že na rozdíl od tisíců běžných případů o obrazu justice často navenek rozhoduje hlavně ta jedna mediálně sledovaná kauza. Záleží na tom, jak skutkově i právně erudovaně, rychle a transparentně soud rozhodne a zda je to následně veřejnosti přesvědčivě sděleno a případně i vysvětleno.
LN Určujete jako předseda nějakou strategii, jak o mediálně sledovaných kauzách referovat?
Chci říct jasně jednu věc. Vedení soudu do rozhodování konkrétních kauz žádným způsobem nemůže zasahovat, byť si většina lidí myslí, že jako předseda soudu mám nějaké zvláštní kompetence. Nemám. Opakovaně dostávám stížnosti, v nichž je požadováno, abych změnil rozhodnutí některého senátu Nejvyššího soudu nebo dokonce i nižších soudů. To mám přímo ze zákona zakázáno!
Samozřejmě ale mám pravomoc směrem k tomu, jak se věci komunikují navenek. Často spolu s konkrétním předsedou senátu a s tiskovým mluvčím řešíme, co se bude sdělovat veřejnosti. Vždy je to ale až po rozhodnutí. Dokud věc není rozhodnuta, tak se k ní vůbec nemůžeme vyjadřovat. Tak to je všude v Evropě i v demokratickém světě. LN Proto se třeba Nejvyšší soud nijak nevyjadřoval, když odložil vykonatelnost v případech Altner a Peroutka?
Nebudu komentovat konkrétní případy. Mohu jen zopakovat, že dokud věc není rozhodnutá, tak nesdělujeme nic. A odklad vykonatelnosti nic nemění na tom, že věc je stále „živá“. LN Značným problémem hlavně v trestních věcech je, že Nejvyšší soud nějak rozhodne, třeba když byl Marek Dalík propuštěn z vězení, ale rozhodnutí bylo zveřejněno až za určitý čas. Můžete s tím něco dělat?
To souvisí s tím, že většinu věcí rozhodujeme v souladu se zákonem bez jednání nebo v neveřejném zasedání. Může být trochu problém, že už se sice ví, že padlo rozhodnutí, ale my stále nesmíme nic sdělovat. Ctíme totiž zásadu, že první se o rozhodnutí vždy musí dozvědět účastníci. Nebylo by přijatelné, kdyby se o výsledku své věci dozvěděli z médií.
Snažíme se být otevření, ale všechno má své hranice. Justice musí být v mediální prezentaci zdrženlivá, nesmí se vyjadřovat před rozhodnutím a po jeho vyhlášení nemůže říkat něco, co v rozhodnutí není. V některých státech se ostatně justice do médií nevyjadřuje vůbec nad rámec rozhodnutí, jen jej vydá a rozešle stranám.
LN Nejvyšší soud dlouhodobě poukazuje na setrvalý nárůst počtu případů, které musí ročně vyřešit. Jak se daří vypořádávat se s tímto zatížením?
To je velký problém. Pro srovnání, v roce 2012 sem přišlo 6783 věcí, loni to bylo už 9023 případů. Nárůst je rapidní hlavně v civilní agendě, na trestním úseku je to stabilnější. Je ale třeba říci, že soudci to zvládají. Daří se vyřizovat nové věci, ale úplně se nedaří snižovat nedodělky a zkracovat délku řízení. Když jsem nastoupil, tak se nám během prvního roku povedlo výrazně snížit počet věcí starších dvou let. Dnes jich je kolem dvaceti a částečně to jsou věci, které nelze kvůli nějaké překážce rozhodnout (například podání předběžné otázky Soudnímu dvoru EU nebo běžící dědické řízení – pozn. red.). A pak máme několik složitých kauz, co prostě trvají dlouho.
Civilní věci vyřizujeme průměrně za zhruba 200 dnů, trestní věci za 40 dnů. V evropském srovnání to jsou velmi dobrá čísla, jsme na tom lépe než v Německu, daleko lépe než v Itálii. Žádáme ale ministerstvo o dva až čtyři soudce navíc, abychom mohli být efektivnější.
LN Uvažovali jste někdy o tom, že byste odbourali velmi úzkou specializaci senátů v civilním kolegiu? Zní vůči nim kritika, že několik málo soudců má monopol na směřování určitého výseku právního řádu.
Tu kritiku slyším i s tím, že to vede k určitému myšlenkovému uzavírání. Může to být pravda. Ale zase z hlediska sjednocování judikatury a rychlosti řízení je to pozitivní. Když soudce stále rozhoduje věci ze stejné oblasti a perfektně se v ní orientuje, tak je schopen to vyřídit rychleji. Kdyby se od specializace upustilo, tak minimálně v první fázi by to vedlo k zásadnímu prodloužení řízení. Za situace, kdy stále roste počet věcí, si to prostě nemůžeme dovolit.
LN Nejvyšší soud na rozdíl od NSS nebyl vybudován na zelené louce a ani není průběžně obměňován jako Ústavní soud. Má určité historické zatížení?
Nehovořil bych asi o historickém zatížení, ale určitá institucionální setrvačnost tu samozřejmě je. Ale nemyslím si, že ta konzervativnost má jen negativní konotace. Zejména v činnosti rozhodovací je důležité, aby judikatura byla stabilní. Musí se sice vyvíjet, ale podobně jako roste strom, který vychází z kořenů, jež v judikatuře tvoří principy, hodnoty a základní přístupy, má hlavní větve a na nich další větvičky, listy a lístečky, jimiž jsou konkrétní stanoviska a rozhodnutí. V tomto vnímám konzervativnost jako pozitivum.
LN Nemířil jsem na rozhodovací činnost, ale spíše na vnitřní chod soudu. Vaše předchůdkyně Iva Brožová si stěžovala, že měla v konzervativní instituci problém s prosazením některých svých představ. Jaká je zatím vaše zkušenost? Třeba možný příchod expertů zvenčí vyvolal u soudců značný odpor.
Každá novinka přináší pozitivní i negativní reakce. V soudním prostředí je to ještě silnější tím, že lidé jsou tu zvyklí na určitou stabilitu, která jim v zásadě vyhovuje. Není překvapivé, že můj záměr přivést na Nejvyšší soud několik lidí „zvenčí“, aby přinesli nové názory a přístupy, u některých kolegů narazil na odpor. Všechny problémy tohoto typu je potřeba otevřeně diskutovat. Řešili jsme to na plénu, každý soudce měl možnost se vyjádřit a navrhnout změnu pravidel, které jsem k tomu později vydal. Řadě připomínek jsem ostatně vyhověl. Loni přijatá pravidla nastavila pravidla jak pro „externisty“, tak pro lidi zevnitř justice. Jsou o něco přísnější než dříve, protože jsem přesvědčen, že na Nejvyšší soud by měli přicházet jen ti nejlepší z nejlepších.
LN Nová pravidla jste přijali v době, kdy soud čeká generační obměna. Loni odešli čtyři soudci, letos jich bude dalších šest. Jak se na to připravujete?
Je to velká obměna, v nejbližších letech je nutno nahradit nejméně jedenáct soudců z 68. Nic se nemění na tom, že Nejvyš-
LN Kdy lze očekávat první soudce zvenčí justice?
To je složitější. Musíte totiž najít osobnost, která by byla vhodná a zároveň ochotná nastoupit do zdejšího kolektivu. Těch není zas tolik. Mohu říci, že už probíhá diskuse o konkrétních jménech, ale nezávisí to jen na mně, musí dojít ke shodě s vedením soudu i s ministrem spravedlnosti. V konečné fázi pak bude rozhodovat prezident republiky. Mimochodem, podle našich pravidel se může přihlásit kdokoliv. Zatím to nikdo neudělal, opravdu nám tu nestojí zástupy uchazečů. (směje se) Předpokládám, že nějaký soudce zvenku přijde, ale kdy to bude, zatím nevím. Jakmile se na určitém jménu shodneme, tak bude zveřejněno a začne transparentní proces, kandidát se mimo jiné představí na kolegiu a musí nás přesvědčit, že je skutečně vhodným kandidátem. Do té doby nebudu komentovat žádná jména. Nechci ty lidi vystavovat diskusím ještě v době, kdy není nic jisté.
LN Když loni unikly na veřejnost spekulace o prvních jménech, tak to vyvolalo humbuk, skoro až hon na čarodějnice...
Mám z toho stejný pocit. To byla prostě kampaň, pro mě naprosto nepochopitelná, založená na iracionálním odporu z řad některých soudců. Snad už horké hlavy vychladly a až dojde na věc, tak budou jednání konstruktivní a věcná.
LN Čím to je, že se právníci na Nejvyšší soud nehrnou? Platově to je přece velmi dobré.
To vůbec není otázka peněz. Podle mě to má dva aspekty. Práce na Nejvyšším soudu je velmi specifická a náročná, je to kolektivní rozhodování – v senátech, ve velkých senátech, v kolegiích a na plénu. Vždy se musíte zapojit do otevřené diskuse a nakonec přijmout rozhodnutí. Někoho to láká, někoho ne. Když se navíc bavíme o osobnostech z advokacie či akademické sféry, tak ne každý inklinuje k takovému rozhodování. To je totiž jedna z nejobtížnějších činností v právní branži, mimo odbornosti a morálních vlastností vyžaduje určitou odvahu a odpovědnost. Navíc jako na soudce jsou na vás kladeny mimořádné požadavky i z hlediska chování a vystupování na veřejnosti. Druhý problém je pak čistě praktický. Nejvyšší soud sídlí v Brně, takže kdo tu chce pracovat, musí se přestěhovat nebo dojíždět.
Civilní věci vyřizujeme průměrně za 200 dnů, trestní věci za 40 dnů. Jsme na tom lépe než v Německu, mnohem lépe než v Itálii.