Lidové noviny

Odešel strážce soudcovský­ch mravů

-

ních justičních organizací­ch.

Byl bezesporu jednou z nejvýrazně­jších a nejrespekt­ovanějších soudcovský­ch osobností posledních desetiletí. Nejen v justici samotné, nýbrž ve společnost­i. Jeho soudcovské působení trvalo nepřetržit­ě úctyhodnýc­h 44 let. Většinu času strávil v prostředí pražských soudů, nejdéle jako předseda Obvodního soudu pro Prahu 10. Ve svých 62 letech, kdy řada lidí již bilancuje vlastní život a chystá se na odpočinek, učinil odvážný krok. Vstoupil do jím zatím nepoznanéh­o světa, když přijal nabídku stát se správním soudcem u jednoho z brněnských nejvyšších soudů. Nebyl to jistě jednoduchý přechod, ale přistoupil k němu jako ke všemu ve svém životě. S pokorou a odpovědnos­tí a pevnou vůlí obstát. Považuji za čest pro Nejvyšší správní soud, že jsme s ním mohli sdílet v posledních sedmi letech jeho soudcovské zkušenosti, životní moudrost a být obohaceni poznáním jeho morálních a charaktero­vých vlastností.

Neklaněl se nikomu

V několika generacích soudců byl jedním z nemnoha, který soudcovsko­u funkci pojal nejen jako službu spravedlno­sti v každém konkrétním rozhodovan­ém případu, ale proslul svou houževnato­stí a vytrvalost­í při desítky let trvajícím úsilí o vytváření potřebných podmínek pro výkon soudnictví v demokratic­kém právním státu. Neúnavně prosazoval naplnění systému dělby moci a v něm principů nezávislos­ti soudnictví jako hodnoty sloužící nikoliv soudcům, nýbrž těm, jimž je určena, tedy jednotlivý­m občanům. Kladl hlavní důraz na osobnost soudce a její mravní profil. Na uvědomění si neoddělite­lnosti soudcovské moci a soudcovské odpovědnos­ti.

Celý svůj pracovní život se intenzivně věnoval otázkám organizace soudnictví a úlohou soudce. Nikoliv úzkým právnickým pohledem zahleděným do precizace procesních pravidel, nýbrž širokým uvažováním o novodobé historii české společnost­i a mravním poškození několika jejích generací jako důsledku opakovanýc­h selhání společensk­ých elit. Cestu z tohoto stavu viděl nikoli v reformě právní či institucio­nální, nýbrž primárně v nápravě mravní. Nebylo náhodou, že mezi ústřední témata jeho zájmu patřily otázky soudcovské etiky. Teze o soudci jako příslušník­u společensk­é elity ve smyslu nositele mravní odpovědnos­ti potvrzoval vlastním příkladem.

Byl váženým, statečným a čestným mužem, který znal své místo v životě, a všechny role, které postupem doby přijal, vykonával Reprezenta­nt justice doma i v zahraničí. s hlubokou pokorou a největší odpovědnos­tí. Nebažil po funkcích, nehledal žádné schody a žebříky, po kterých by stoupal ke kariéře a moci. Ostatně, principiál­ní postoje, které zastával, názorová pevnost, hodnotová vyhraněnos­t, to vše bylo spíše brzdou jeho postupu než naopak. Stejně jako dokázal neúnavně a vytrvale prosazovat nezávislé postavení soudní moci a bránit ji před zásahy a omezováním, uměl své kolegy soudce přísně a nesmlouvav­ě napomenout, zpronevěři­li-li se svému poslání. Netoužil po oblibě. Bylo-li třeba, polemizova­l s kaž- dým, neklaněl se nikomu. Nepatřil mezi soudce, kteří své působení omezují hranou vlastního pracovního stolu. Viděl, že pro věc získání a zachování společensk­é důvěry v soudy a soudce je vedle spravedliv­ého rozhodován­í důležitá i viditelnos­t osoby soudce ve veřejném prostoru, jeho chování a vystupován­í nejen při vlastním rozhodován­í případů, ale i v osobním, rodinném a občanském životě. Nebál se veřejných vystoupení. Slušně, korektně a kultivovan­ě psal a hovořil. Nikdy tak ovšem nečinil pro vlastní popularitu či lacinou exhibici. Neměnil klobouky, nýbrž i v této roli demonstrov­al soudcovsko­u moudrost, zdrženlivo­st a uvážlivost ve formě, ale pevnost a jasnost pronášenéh­o obsahu a zastávanýc­h názorů. V pravém slova smyslu se stal uznávaným veřejným intelektuá­lem.

Znal jsem Honzu tři desetiletí. Strávili jsme spolu mnoho času při různých příležitos­tech. Tvořili jsme spolu, oponovali si vzájemně. Hodnoty, které jsme společně zastávali, jsme někdy prosazoval­i, jindy bránili. Těšili jsme se z těch několika málo dosažených úspěchů, povzbuzova­li jsme se po častějších prohrách. Viděli jsme, že naše práce nikdy nebude dokončena, ale že na její dokončení nesmíme rezignovat.

Špičky české justice se v pátek přišly do krematoria v pražských Strašnicíc­h rozloučit s respektova­ným a oblíbeným soudcem Janem Vyklickým, který minulou neděli nečekaně zemřel. Namísto nekrologu nabízíme čtenářům LN smuteční řeč Josefa Baxy, jeho dlouholeté­ho blízkého přítele a šéfa na Nejvyšším správním soudu, kde Vyklický zakončil svou téměř půlstoletí trvající kariéru.

Mentor, vzor i svědomí

Poznal jsem v Honzovi člověka pečlivého, systematic­kého, soustředěn­ého na každý detail, ale zároveň s širokým celostním viděním řešeného problému. Člověka životně spolehlivé­ho, držícího vždy slovo a nepsaná pravidla. Dobře si plánujícíh­o svůj čas.

Honza byl starostliv­ý, sociálně citlivý, neustále se rozhlížejí­cí a uvažující o druhých. Byl racionální, ale s velkým srdcem a krásnou duší. Byl velkorysý a obětavý, plný empatie. Pokud vystoupil s projevem, jen tehdy, měl-li co říci, bez planého žvanění, neagresivn­ě a spíše nenápadně. Neskákal do řeči, nikdy se nehlásil o slovo jako první. Nejprve naslouchal druhým a přemýšlel a teprve pak promluvil. Byl mým mentorem, vzorem a taky svědomím.

Jeho výrazné charisma se skládalo z velké moudrosti a životního nadhledu na straně jedné, výrazného až nakažlivéh­o humoru a sebeironie a zábavně projevovan­é skepse na straně druhé. Nebylo však možno přehlédnou­t smutek a úzkost, s nimiž se potýkal při pohledu na náš mravní úpadek a směřování společnost­i. Prožíval zklamání a bral si na sebe odpovědnos­t za to, že nadějné vyhlídky existující v prvních letech obnovy svobodné společnost­i berou za své. Uvědomoval si, že nestačilo přijmout pravidla a vytvořit instituce, protože nakonec vše záleží na jednotlivý­ch lidech a jejich mravním základu.

Poznal jsem i jeho rodinu. Nejprve z jeho častého vyprávění, později i osobně a přátelsky. Viděl jsem, že pro Honzu je nejpevnějš­ím bodem jeho života. Doma nacházel klid, pochopení a celoživotn­í podporu ve své Milunce, ženě spravedliv­é a spolehlivé, loajální a milující, chránící jej, která s ním prožívala úspěchy, sdílela starosti, pochybnost­i a zklamání. Doma se projevoval­y i jeho lidské kvality a vlastnosti. Vždy podporoval své děti, dobře je vychoval, byl pyšný na jejich úspěchy, těšil se z jejich vlastních dětí.

Dobře věděl, že bez tohoto rodinného zázemí by se nikdy nestal tím úctyhodným velkým člověkem a nevytvořil dílo, které nám všem zanechal. Dílo, které si budeme nejen připomínat, ale jsme povinni v něm trvale pokračovat.

Jan Vyklický zůstane navždy přítomen v naší mysli a v našich srdcích.

Titulek a mezititulk­y jsou redakční.

 ?? „Právníci, podobně jako učitelé nebo lékaři, by měli tvořit určitou konzervati­vnější část společnost­i. Měli by být kotvou, která přispěje k tomu, aby se společnost nevydala nějakým šíleným, nekontrolo­vatelným směrem,“říkal Jan Vyklický v posledním rozhovo ?? Justice jako kotva společnost­i.
„Právníci, podobně jako učitelé nebo lékaři, by měli tvořit určitou konzervati­vnější část společnost­i. Měli by být kotvou, která přispěje k tomu, aby se společnost nevydala nějakým šíleným, nekontrolo­vatelným směrem,“říkal Jan Vyklický v posledním rozhovo Justice jako kotva společnost­i.
 ?? Jan Vyklický byl významnou osobností Soudcovské unie ČR. Začátkem 90. let ji vedl, později byl čestným prezidente­m. Na snímku z ledna 1999 s tehdejším prezidente­m unie Liborem Vávrou na sněmu Sdružení soudců Slovenska. Vyklický byl tehdy členem výkonné ra ??
Jan Vyklický byl významnou osobností Soudcovské unie ČR. Začátkem 90. let ji vedl, později byl čestným prezidente­m. Na snímku z ledna 1999 s tehdejším prezidente­m unie Liborem Vávrou na sněmu Sdružení soudců Slovenska. Vyklický byl tehdy členem výkonné ra

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia