Odešel strážce soudcovských mravů
ních justičních organizacích.
Byl bezesporu jednou z nejvýraznějších a nejrespektovanějších soudcovských osobností posledních desetiletí. Nejen v justici samotné, nýbrž ve společnosti. Jeho soudcovské působení trvalo nepřetržitě úctyhodných 44 let. Většinu času strávil v prostředí pražských soudů, nejdéle jako předseda Obvodního soudu pro Prahu 10. Ve svých 62 letech, kdy řada lidí již bilancuje vlastní život a chystá se na odpočinek, učinil odvážný krok. Vstoupil do jím zatím nepoznaného světa, když přijal nabídku stát se správním soudcem u jednoho z brněnských nejvyšších soudů. Nebyl to jistě jednoduchý přechod, ale přistoupil k němu jako ke všemu ve svém životě. S pokorou a odpovědností a pevnou vůlí obstát. Považuji za čest pro Nejvyšší správní soud, že jsme s ním mohli sdílet v posledních sedmi letech jeho soudcovské zkušenosti, životní moudrost a být obohaceni poznáním jeho morálních a charakterových vlastností.
Neklaněl se nikomu
V několika generacích soudců byl jedním z nemnoha, který soudcovskou funkci pojal nejen jako službu spravedlnosti v každém konkrétním rozhodovaném případu, ale proslul svou houževnatostí a vytrvalostí při desítky let trvajícím úsilí o vytváření potřebných podmínek pro výkon soudnictví v demokratickém právním státu. Neúnavně prosazoval naplnění systému dělby moci a v něm principů nezávislosti soudnictví jako hodnoty sloužící nikoliv soudcům, nýbrž těm, jimž je určena, tedy jednotlivým občanům. Kladl hlavní důraz na osobnost soudce a její mravní profil. Na uvědomění si neoddělitelnosti soudcovské moci a soudcovské odpovědnosti.
Celý svůj pracovní život se intenzivně věnoval otázkám organizace soudnictví a úlohou soudce. Nikoliv úzkým právnickým pohledem zahleděným do precizace procesních pravidel, nýbrž širokým uvažováním o novodobé historii české společnosti a mravním poškození několika jejích generací jako důsledku opakovaných selhání společenských elit. Cestu z tohoto stavu viděl nikoli v reformě právní či institucionální, nýbrž primárně v nápravě mravní. Nebylo náhodou, že mezi ústřední témata jeho zájmu patřily otázky soudcovské etiky. Teze o soudci jako příslušníku společenské elity ve smyslu nositele mravní odpovědnosti potvrzoval vlastním příkladem.
Byl váženým, statečným a čestným mužem, který znal své místo v životě, a všechny role, které postupem doby přijal, vykonával Reprezentant justice doma i v zahraničí. s hlubokou pokorou a největší odpovědností. Nebažil po funkcích, nehledal žádné schody a žebříky, po kterých by stoupal ke kariéře a moci. Ostatně, principiální postoje, které zastával, názorová pevnost, hodnotová vyhraněnost, to vše bylo spíše brzdou jeho postupu než naopak. Stejně jako dokázal neúnavně a vytrvale prosazovat nezávislé postavení soudní moci a bránit ji před zásahy a omezováním, uměl své kolegy soudce přísně a nesmlouvavě napomenout, zpronevěřili-li se svému poslání. Netoužil po oblibě. Bylo-li třeba, polemizoval s kaž- dým, neklaněl se nikomu. Nepatřil mezi soudce, kteří své působení omezují hranou vlastního pracovního stolu. Viděl, že pro věc získání a zachování společenské důvěry v soudy a soudce je vedle spravedlivého rozhodování důležitá i viditelnost osoby soudce ve veřejném prostoru, jeho chování a vystupování nejen při vlastním rozhodování případů, ale i v osobním, rodinném a občanském životě. Nebál se veřejných vystoupení. Slušně, korektně a kultivovaně psal a hovořil. Nikdy tak ovšem nečinil pro vlastní popularitu či lacinou exhibici. Neměnil klobouky, nýbrž i v této roli demonstroval soudcovskou moudrost, zdrženlivost a uvážlivost ve formě, ale pevnost a jasnost pronášeného obsahu a zastávaných názorů. V pravém slova smyslu se stal uznávaným veřejným intelektuálem.
Znal jsem Honzu tři desetiletí. Strávili jsme spolu mnoho času při různých příležitostech. Tvořili jsme spolu, oponovali si vzájemně. Hodnoty, které jsme společně zastávali, jsme někdy prosazovali, jindy bránili. Těšili jsme se z těch několika málo dosažených úspěchů, povzbuzovali jsme se po častějších prohrách. Viděli jsme, že naše práce nikdy nebude dokončena, ale že na její dokončení nesmíme rezignovat.
Špičky české justice se v pátek přišly do krematoria v pražských Strašnicích rozloučit s respektovaným a oblíbeným soudcem Janem Vyklickým, který minulou neděli nečekaně zemřel. Namísto nekrologu nabízíme čtenářům LN smuteční řeč Josefa Baxy, jeho dlouholetého blízkého přítele a šéfa na Nejvyšším správním soudu, kde Vyklický zakončil svou téměř půlstoletí trvající kariéru.
Mentor, vzor i svědomí
Poznal jsem v Honzovi člověka pečlivého, systematického, soustředěného na každý detail, ale zároveň s širokým celostním viděním řešeného problému. Člověka životně spolehlivého, držícího vždy slovo a nepsaná pravidla. Dobře si plánujícího svůj čas.
Honza byl starostlivý, sociálně citlivý, neustále se rozhlížející a uvažující o druhých. Byl racionální, ale s velkým srdcem a krásnou duší. Byl velkorysý a obětavý, plný empatie. Pokud vystoupil s projevem, jen tehdy, měl-li co říci, bez planého žvanění, neagresivně a spíše nenápadně. Neskákal do řeči, nikdy se nehlásil o slovo jako první. Nejprve naslouchal druhým a přemýšlel a teprve pak promluvil. Byl mým mentorem, vzorem a taky svědomím.
Jeho výrazné charisma se skládalo z velké moudrosti a životního nadhledu na straně jedné, výrazného až nakažlivého humoru a sebeironie a zábavně projevované skepse na straně druhé. Nebylo však možno přehlédnout smutek a úzkost, s nimiž se potýkal při pohledu na náš mravní úpadek a směřování společnosti. Prožíval zklamání a bral si na sebe odpovědnost za to, že nadějné vyhlídky existující v prvních letech obnovy svobodné společnosti berou za své. Uvědomoval si, že nestačilo přijmout pravidla a vytvořit instituce, protože nakonec vše záleží na jednotlivých lidech a jejich mravním základu.
Poznal jsem i jeho rodinu. Nejprve z jeho častého vyprávění, později i osobně a přátelsky. Viděl jsem, že pro Honzu je nejpevnějším bodem jeho života. Doma nacházel klid, pochopení a celoživotní podporu ve své Milunce, ženě spravedlivé a spolehlivé, loajální a milující, chránící jej, která s ním prožívala úspěchy, sdílela starosti, pochybnosti a zklamání. Doma se projevovaly i jeho lidské kvality a vlastnosti. Vždy podporoval své děti, dobře je vychoval, byl pyšný na jejich úspěchy, těšil se z jejich vlastních dětí.
Dobře věděl, že bez tohoto rodinného zázemí by se nikdy nestal tím úctyhodným velkým člověkem a nevytvořil dílo, které nám všem zanechal. Dílo, které si budeme nejen připomínat, ale jsme povinni v něm trvale pokračovat.
Jan Vyklický zůstane navždy přítomen v naší mysli a v našich srdcích.
Titulek a mezititulky jsou redakční.