Monsignore politikem
v české společnosti i jeho dobové možnosti. Odmítl hlasy ve vlastních řadách, které požadovaly nekompromisní a radikální postup strany. Šrámek je považován za mistra politické taktiky a historikové ho v této oblasti přirovnávají k Antonínu Švehlovi. Jeho formátu sice nedosahoval, ale nelze popřít, že nepopulární postup charakterizovaný neustálými odklady, lavírováním, kompromisy, dočasnými ústupky a houževnatým sledováním cíle jemu osobně a straně přinášel úspěchy. Do dějin české politiky se nesmazatelně zapsal výrokem vyjadřujícím touhu po řešení konfliktů jednáním a vzájemným pochopením zájmů politických partnerů i protivníků, který zněl: „Dohodli jsme se, že se dohodneme.“Jednal pragmaticky u vědomí vlastních sil, aniž by se však odchýlil od etických norem a zpronevěřil se křesťanským zásadám, jež byly základem jeho profilu politika. Zvolil taktiku „možného“, postupu bez konfrontace s koaličními partnery a bez polarizace celé společnosti.
Nejednou za to sklidil nespravedlivou kritiku i posměch. Katolický intelektuál Ladislav Jehlička ho „ocenil“slovy: „Jan Šrámek byl neštěstím českého katolicismu, tak jako T. G. Masaryk nebyl žádným štěstím českého národa.“Šrámek měl úspěch i díky tomu, že v rámci katolického tábora uměl propojit a sjednotit různé skupiny a frakce, především katolické lidové hnutí s konzervativně orientovaným proudem politického katolicismu. V rozporu s tímto tvrzením není existence několika opozičních odštěpeneckých frakcí, které stisk pevné ruky málo komunikujícího vůdce strany odmítaly.
Obráncem demokracie
Druhou oblastí, již chceme u Šrámka politika vyzdvihnout, je jeho poměr k ideám demokracie. Bez ohledu na skutečnost, že jako kněz respektoval principy autority, poslušnosti a kázně, současně byl vyznavačem zásad demokratického uspořádání státu a společnosti. Zásadně odmítal všechny formy diktatury, ať v podobě fašismu, nebo komunismu. Proti vůli zemské organizace strany v Čechách vedené Bohumilem Staškem se v polovině 30. let distancoval od konceptu budování stavovského státu, ovlivněného papežskou encyklikou Quadragesimo anno, neboť věřil, že jeho realizace vyústí v omezení demokracie a povede k radikalizaci politiky. Jakmile rozpoznal, že tendence ke koncentraci politických stran za druhé republiky slouží myšlence výstavby autoritativního režimu, odmítl vstup do Strany národní jednoty, odešel z politického života a v roce 1939 do exilu. Zde pak jeho kariéra vyvrcholila funkcí předsedy dvou československých exilových vlád.
Jako politik Jan Šrámek došel k závěru, že pro politickou stranu, kterou řídil, je nezbytný podíl na moci, účast v koaličních seskupeních a ve vládě. Věřil, že je to cesta, jak hlídat a prosazovat vlastní zájmy. Známý je jeden z jeho bonmotů tvrdící, že „lehké je z vlády vystoupit, ale těžké je dostat se do ní zpět“. Proto byl po celou dobu první republiky poslancem Národního shromáždění a v letech 1921–1938 se dostal do výjimečné pozice „věčného“ministra všech prvorepublikových parlamentních vlád.
V letech 1920–1926 jako člen tzv. Pět
ky, rozhodující o všech zásadních otázkách československé politiky, patřil po boku Antonína Švehly, Rudolfa Bechyně, Jiřího Stříbrného a Aloise Rašína k nejvlivnějšímmužům státu. Po volbách v listopadu 1925 byl pověřen sestavením vlády, což se mu nepodařilo. Premiéra však při řízení kabinetu zastupoval v období Švehlovy nemoci a krátkou dobu v letech 1928–1929 stál v jeho čele jako náměstek předsedy vlády. Státníkem Šrámka udělala především jeho politická rozhodnutí. Přispěl k urovnání vztahů mezi Československem a Svatým stolcem, což dokumentuje uzavření tzv. modu vivendi v roce 1928.
Jeho podíl na Benešově volbě prezidentem v roce 1935 ve složité vnitropolitické situaci byl více než výrazný. Jednoznačně se postavil proti politice usmiřování a ústupků vůči národněsocialistickému Německu. V roce 1938 odmítal kapitulaci vlády a prezidenta Beneše po mnichovské konferenci. V exilu se podílel na vytváření strategie zahraničního odboje. Po druhé světové válce sice politická hvězda nemocného pětasedmdesátiletého kněze pohasínala, ale v únoru 1948 dobře rozpoznal problematickou taktiku demokratických stran a k demisi ministrů se připojil až po dlouhém naléhání kolegů a prezidenta Beneše.
Ani Šrámek se nevyhnul chybným politickým rozhodnutím, přesto však je nejvýznamnějším českým křesťanským politikem první poloviny 20. století a zakladatelskou osobností českého politického katolicismu. I po letech musíme dát za pravdu současníkovi, poslanci a jeho oponentovi Václavu Myslivcovi, který napsal: „Skutečností nezvratnou zůstává, že je Msgre Dr. Šrámek osobností, kterou nebude možno pominouti nikomu, kdo bude psáti historii obnoveného našeho státu a uplatnění se katolíků ve veřejném životě československém.“
Po neúspěšném pokusu odejít v březnu 1948 do exilu byl Jan Šrámek do konce života nezákonně internován komunistickou mocí.
Příště Rudolf Medek.