Co s tebou, Pepo, co s tebou?

nor je měsíc rodinných porad. Rozhodnout o dalším směřování patnáctiletých byl vždycky zodpovědný a nesnadný úkol. V naší rodině se často vzpomínala babiččina mnohokrát opakovaná věta „co s tebou, Pepo, co s tebou?“. Pepa se nakonec uplatnil docela dobře. V učení u drogisty se mu zoufale nelíbilo, protože musel pořád jenom roztloukat ztvrdlé barvy, ale jako dentista se našel.

Je to tak trochu jako sázka do loterie. Pošlete dítě na gymnázium a ono se tam trápí s matematikou nebo chemií, začne selhávat a chodit za školu, možná i ze zoufalství fetovat. Pošlete ho na průmyslovku a on zjistí, že by radši dějiny umění, akorát to dřív nevěděl. V patnácti to ví málokdo. My zkušenější na tom nejsme o moc líp. Víme jen, nebo aspoň tušíme, jak by měla vypadat střední škola, do níž bychom své děti poslali nejradši: Měla by jim poskytnout širší pohled na svět, pokud možno dvojjazyčně, ale hlavně by jim měla pomoci, aby se takzvaně našly. Aby rozpoznaly svou parketu a dostaly možnost ji leštit. Někdo řekne, že právě tohle mají splňovat například gymnázia, jenže nesplňují. Na gymnáziu se leští všechny parkety stejně a často do úmoru, přičemž některým z toho zůstane víc třísek než užitečných znalostí či dovedností.