Národ sledoval zrod nových hrdinů
20 let od Nagana
Češi to dokázali. V závěrečné bitvě turnaje století udolali Rusy 1:0 a získali zlaté medaile. V dalším díle vzpomínkového turnaje mapujeme finálový zápas hokejistů v Naganu 1998.
Legenda povstala ze zvláštního klidu. Zatímco český národ žil v očekávání velkého finále a zvedala se v něm víra v něco sotva představitelného, tedy ve zlaté medaile, v Rusku se našlo jen pár varovných hlasů před tímto hokejovým povstáním. Ostatně Češi se chovali, jako by nešlo o olympijský turnaj, ale o běžnou, každodenní práci. Taková vnitřní síla v nich byla.
Rusko mělo v Naganu plno úžasných hráčů a mělo Pavla Bureho, jenž dal v semifinále proti Finsku pět ze sedmi gólů svého týmu a měl jich na kontě devět, nejvíc ze všech. Rusové byli na turnaji století pětkrát neporaženi a s výjimkou prvního vzájemného utkání s Čechy v základní skupině (2:1) dávali ostatním nejméně čtyři, ale taky až devět branek.
První velké měření sil pod pěti spojenými kruhy, kam NHL dovolila odletět svým hráčům, zastihlo ruský hokej ve zvláštní situaci. S nástupem tvrdého profesionalismu a s odlivem hvězd do zámoří se vyrovnával těžce, po rozpadu Sovětského svazu byly narušeny vztahy s nimi i centrálně řízená hierarchie, v níž se hlavně rozkazovalo a poslouchalo. Najednou mohl každý s názorem ven a prostředí zvyklé na subordinaci si s tím neumělo poradit.
Čtyři roky předtím skončili Rusové v Lillehammeru čtvrtí, na titul mistrů světa z roku 1993 padal prach. To, že do Nagana pojede jako trenér Vladimir Jurzinov, někdejší asistent proslulého sovětského despoty Viktora Tichonova, mnozí brali jako návrat „starých struktur“, ale zvítězil pragmatismus. Jeho předchůdci si s náhle propuklým individualismem hráčů moc nevěděli rady, Jurzinov zase vytvořil kolektiv. V Naganu se chopil vůdčí role Bure, jemuž pomohla nejen skvělá fazona, ale také fakt, že pád komunismu zažil jako teenager a od dvaceti let hrál až na malé přestávky v zámoří. Tam poznal jinou verzi patriotismu než tu nadoktrinovanou, jakou okusil doma. Od roku 1990 byl mistrem světa ještě z dob Tichonovových a v šestadvaceti letech představoval propojení dvou odlišných ér. Jenže na tehdejší český tým nestačil ani nově objevený kolektivní duch, ani schopný lídr.
Ještě finále a domů
Kdyby Rusové věděli, jaká nálada panovala v sobotu večer na soupeřově tradiční předzápasové poradě, možná by pochopili. Měli rozbory české hry, znali největší zbraně. Sotva však mohli znát míru odhodlání, jaká opanovala výpravu nečekaného finalisty.
Malým úskalím pro Čechy bylo národní pozdvižení, jež k nim doléhalo v podobě stovek vzkazů a informací o tom, jak se na pražské Staroměstské náměstí a do brněnského Boby centra chystají velkoplošné projekce. Jak hospodští shánějí židle navíc, aby na neděli ráno jejich provozovny pojaly všechny zájemce omísta. Jaký obrat měly prodejny s elektrozbožím, protože se narychlo objednávaly další televizory nebo se ty staré vyměňovaly za lepší, s větší obrazovkou.
Pro lidi doma byli hokejisté hrdiny už po semifinále s Kanadou a bez ohledu na výsledek utkání o zlato jednalo vedení hokejové a olympijské výpravy o společném návratu domů. Původně se hráči měli vracet rovnou do svých působišť, NHL měla bezprostředně po olympiádě na programu další zápasy. Roberta Reichela nechtěli z New York Islanders na pražské oslavy pustit a apelovalo se u vysokých představitelů severoamerické- ho hokeje přítomných v Naganu, než se podařilo autora vítězného nájezdu proti Kanadě na den vyreklamovat z klubových povinností.
Koncentrovat se v takové atmosféře na hokej může být snadné, ale i skoro nemožné. Podle situace. V čem se hráči po turnaji shodovali, byl pocit zvláštního klidu, jaký zavládl a jaký se dostavuje jen vmimořádných situacích. Jednoznačně věřili, že podruhé s Rusy neprohrají. Byli naprosto oddáni myšlence dojít si pro vítězství a předložit je jako dar národu.
Otec Svoboda to předpověděl
A tak udělali. Přestože byli trenéry varováni, že bruslit s Rusy v jejich tempu by se mohlo vymstít, nedbali a zařídili se po svém. Pevné přesvědčení o vlastní síle jim umožnilo honit se s rychlíky v červeném po celém kluzišti, oplácet střely střelami, tlačit se před jejich branku a navzdory tomu, že jim nesvědčilo, když se kanadský rozhodčí Bill McCreary rozhodl netrestat extrémně hrubé zákroky, vydrželi nezdolní.
Jaromír Jágr trefil ve druhé třetině tyč a korunoval rostoucí převahu. Když se Josefu Beránkovi v sílícím tlaku stalo totéž, ovládla čes-
kou střídačku horečka – přece to už musí přijít! Odměna za odvahu a všechny další hrdinské vlastnosti vložené do výkonu přišla v podobě rány Petra Svobody, kterou znají všichni. Jeden z nejnepravděpodobnějších střelců jako znovunalezený syn odměnil nejen zemi, odkud za dob nesvobody odešel, ale i svého otce, jenž od začátku turnaje předpovídal Čechům zlato.
Rusové, opaření a už zase rozložení na individuality, se na odpověď nezmohli. A tak mohl Dominik Hašek, tentokrát spíš strojově spolehlivý než zázračný, vyhodit v euforii do vzduchu těžkou hokejku, která trefila do brady Richarda Šmehlíka. Byl to poslední šrám herojů nové doby. Oslavy mohly propuknout naplno.
Zítra seriál končí triumfálním návratem hokejistů