Kosovo slaví, ale stíny zůstávají
Kosovští Albánci si připomínají 10. výročí vyhlášení nezávislosti. Vztahy s Bělehradem jitří nedávná vražda i válečný soud
PRIŠTINA/PRAHA Ani deset let nestačilo k tomu, aby napětí mezi Bělehradem a Prištinou polevilo. Vyhlášení nezávislosti, které kosovský parlament schválil na svém mimořádném zasedání 17. února 2008, dnes na obou stranách nevzbuzuje o nicmenší emoce než tehdy.
Zatímco etničtí Albánci si výročí připomínají už od čtvrtka oslavami, které vyvrcholí v sobotu mamutím koncertem na centrálním Skanderbegově náměstí v Prištině, z Bělehradu rezolutně zní jediné: „Kosovo nikdy neuznáme.“Naposledy z úst ministra obrany Aleksandara Vulina, jehož slova mířila též do Berlína.
V citlivé atmosféře kulatého výročí se totiž o pozdvižení tento týden postaral německý ministr za- hraničí Sigmar Gabriel. Ten se přímo v Prištině nechal slyšet, že podmínkou vstupu Srbska do EU je uznání svrchovanosti této jeho někdejší provincie, jež se odtrhla po necelé dekádě strávené vmezinárodním područí po občanském konfliktu mezi povstalci z Kosovské osvobozenské armády (UÇK) a srbskými silami.
„Pokud chce Srbsko mířit směrem k Evropské unii, primární podmínkou je budování právního státu a samozřejmě také přijetí nezávislosti Kosova,“prohlásil šéf německé diplomacie Gabriel.
Orientačně Brusel počítá se vstupem Srbska, stejně jako Černé Hory, do roku 2025. Obě země jsou kandidáty, kteří dospěli v přístupových rozhovorech zatím nejdál. Část osmadvacítky by je však viděla v Unii už o tři roky dříve – mezi nimi Rakousko, Itálie, Ma- ďarsko nebo Polsko, jak vyplynulo tento týden z jednání ministrů zahraničí EU na summitu v Sofii.
Argument pro jejich dřívější přijetí se opírá především o snahu zabránit expanzi vlivu neevropských mocností. „Kdo bude první v Bělehradě – Čína, anebo EU? To je to, čemu musíme čelit, protože je to naše bezprostřední okolí,“namítala šéfka rakouské diplomacie Karin Kneisslová.
Kromě Číny se obává část osmadvacítky i dlouhodobě posilujícího vlivu Ruska na západním Balkáně, v první řadě v Srbsku, s nímž ho pojí historické spojenectví i to, co obě strany tak rády označují za „pravoslavné bratrství“. Německo či Francie, které aspirují na to, stát se vedoucím tandemem hlubší integrace Unie, ale zůstávají vůči těmto argumentům zdrženlivé. Odkazují při tom na přetrvávající nedostatky právního státu u nynějších členů – od Bulharska a Rumunska až po Polsko.
Hlavní žalobce nového válečného soudu končí
Nezdá se však, že by nejbližšíměsíceměly přinést byť jen malý průlom v dlouhodobě neměnných postojích Bělehradu a Prištiny. Očekávané obnovení dialogu pod záštitou Bruselu minulý měsíc poslala k ledu vražda kosovskosrbského politika Olivera Ivanoviče v etnicky rozdělené Mitrovici. Neznámý útočník či útočníci jednoho z politických předáků kosovských Srbů za bílého dne zastřelili do zad z jedoucího automobilu.
Smírmezi Srby a etnickými Albánci navíc komplikuje i váznoucí příslib Prištiny postavit podezřelé z válečných zločinů spácha- ných v Kosovu mezi roky 1998 až 2000 před nový soud. V první řadě někdejší velitele UÇK, z nichž mnozí dnes zastávají nejvyšší státní funkce. V povstaleckých řadách kdysi ozbrojené revoltě proti Bělehradu velel nynější kosovský premiér Ramuš Haradinaj i prezident Hashim Thaçi.
Nový kosovský válečný tribunál vznikl po dlouhých vyjednáváních. Navzdory tomu, že je součástí kosovského soudního systému, sídlí v nizozemském Haagu. Ze strany mezinárodního společenství totiž panovalo přesvědčení, že kosovská prokuratura by se nedokázala sama vypořádat s citlivými a medializovanými případy prominentů.
Už tak váznoucí práci soudu navrch ještě tento čtvrtek zkomplikovalo, když překvapivě oznámil svůj odchod z funkce jeho hlavní žalobce, americký právník David Schwendiman. Konec k poslednímu březnu zdůvodnil tím, že ho k tomu coby úředníka americké vlády po dosažení limitu pro odchod do penze vážou zákony.
Zúčtování s minulostí je přitom jednou z podmínek, kterou nastavil Brusel pro vstup do EU všem nástupnickým státům někdejší Jugoslávie. V otázce Kosova a jeho nezávislosti ale zůstává samotná EU i po tolika letech rozdělená. Dodnes jeho svrchovanost neuznává z unijní osmadvacítky pětice států, a to primárně s ohledem na existenci vlastních početných menšin a jejich možných budoucích nároků či zmrazených konfliktů – Slovensko, Španělsko, Rumunsko, Řecko a Kypr. Členství v OSN pak Kosovu blokují spojenci Srbů v Radě bezpečnosti: Rusko a Čína.